ECLI:CZ:US:2002:3.US.540.02
sp. zn. III. ÚS 540/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání o návrhu Ing. V. K., zastoupeného Mgr. E. P., proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, sp. zn. 2 KZv 25/2002, ze dne 24. června 2002 ve spojení s usnesením policejního rady Policie ČR, správy Východočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování Pardubice, sp. zn. PVC 12/OHK-02, ze dne 22. května 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Svým včas podaným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti brojí navrhovatel proti shora označeným rozhodnutím ve věci zahájení trestního stíhání své osoby. To s tím, že jejich vydáním i postupem, který tomu předcházel, byla zasažena jeho základní, ústavně garantovaná práva a svobody stanovená čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Z obsahu napadených rozhodnutí je zjevné, že podle §160 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo vůči navrhovateli zahájeno trestní stíhání pro skutky, ve kterých (i ve vztahu ke spoluobviněnému P. S.) je spatřováno naplnění znaků stanovených podstat trestných činů 1.) zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), 2.) zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. a 3.) zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., když všechny označené trestné činy měly být spáchány ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. Proti označenému usnesení policejního rady Policie ČR ze dne 22. 5. 2002 podal navrhovatel stížnost s tím, že trestní stíhání vůči jeho osobě bylo zahájeno bez potřebných zákonných důvodů, je tak nedůvodné a mělo by být zastaveno. O podané stížnosti rozhodovala příslušná státní zástupkyně, která usnesením, sp. zn. 2 KZv 25/2002, ze dne 24. 6. 2002, podanou stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítla. V důvodech svého rozhodnutí uvedla, že byl prověřen spisový materiál, který byl v dané věci k datu rozhodování shromážděn a ani podanou stížností nebylo vyvráceno vzniklé podezření, že došlo ke spáchání trestného jednání, které bylo podřazeno pod konkrétní skutkovou podstatu trestného činu specifikovaného ve zvláštní části trestního zákona. Dále poukázala na konkrétní podklady (důkazy) dosud ve věci pořízené v souladu s trestním řádem a jmenovitě je označila, a to ve vztahu k jednotlivým skutkům a v nich spatřovaným trestným činům. Poukázala i na to, že z prováděného šetření uvedené věci plyne, že je věnována pozornost obhajobě uplatněné navrhovatelem, tedy teprve po úplném zjištění skutkového děje v průběhu přípravného řízení trestního bude možné rozhodnout o případném podání obžaloby či zastavení trestního stíhání.
Proti uvedeným rozhodnutím brojí navrhovatel svým návrhem na zahájení řízení
o ústavní stížnosti, kdy v zásadě předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání (§160
odst. 1 tr. ř.) pokládá za neurčité stran vzniku uvažované škody, není dostatečně určitě popsán způsob, jakým mělo dojít k provedení skutku ad 2.) a u skutku pod bodem 3.) nebyla uvedena i subjektivní stránka trestného činu. Navrhovatel má za to, že takto napadenými rozhodnutími i postupem, který jim předcházel "jsou v rozporu se zásadou řádného zákonného procesu uvedenou čl. 8 Listiny a stejně tak s ust. §2 tr. ř.", neboť nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon - trestní řád. Napadená rozhodnutí tak navrhl zrušit.
Na vyžádání Ústavního soudu se k podanému návrhu vyjádřila státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové. Uvedla, že k podané stížnosti byl přezkoumán shromážděný příslušný spisový materiál a napadený postup policejního rady Policie ČR byl shledán důvodným i s ohledem na sporovaný popis skutku. Podle jejího přesvědčení nedošlo k jakémukoliv zkrácení práva navrhovatele, kdy v napadeném rozhodnutí policejního rady jsou dostatečným způsobem uvedeny náležitosti požadované zákonem, když možnosti k doplnění dokazování jsou z hlediska obhajoby navrhovatele zachovány.
Po zvážení uvedených skutečností, obsahu napadených rozhodnutí, argumentace vedené navrhovatelem i vyjádření státní zástupkyně, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Nezbývá než opakovaně konstatovat, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Z takového pohledu je na místě vnímat jeho případnou ingerenci do rozhodování jiných orgánů státní moci a není tak zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, když takto může postupovat pouze tehdy, jestliže v konkrétní věci shledá porušení ústavních kautel. Úlohou Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí, které patří do kompetence jiných orgánů státní moci, když nebyl zjištěn extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Napadenými rozhodnutími nebyl porušen zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní právo na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny) a z tohoto pohledu ani navrhovatelem namítaný čl. 8 Listiny, který se ostatně váže k právu na osobní svobodu. K napadeným usnesením nutno uvést, že trestní stíhání navrhovatele bylo zahájeno usnesením, které respektovalo zákonné požadavky na jeho náležitosti, a to i co do výroku s popisem skutku, který byl vymezen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (včetně místa a času jeho spáchání, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele), zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován a odůvodnění, v němž se přesně označily skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. V těchto souvislostech nelze mít výhrad ani k námitce o neurčitosti některých formulací, případně absenci (neuvedení) subjektivní stránky trestného činu (zavinění), neboť z obsahu napadeného rozhodnutí nelze této námitce přisvědčit. V usnesení o zahájení trestního stíhání navrhovatele (§160 odst. 1 tr. ř.) jsou skutky, pro které je stíhán, popsány zcela konkrétně (určitě), a to tak, aby nemohly být zaměněny s jinými a z jejich popisu zcela jednoznačně plyne forma zavinění i když není označena expresis verbis (výslovně) a za dané situace tak trvat na jejím výslovném vyjádření by představovalo postup zcela formální, když forma zavinění z uvedených skutečností jednoznačně plyne. Ostatně v tomto směru nelze z ústavních hledisek kritizovat ani postup státního zástupce, který je v dané fázi trestního řízení tím, který zná v potřebné míře všechny okolnosti potřebné k rozhodnutí a při jejich pečlivém zvážení také může volit příslušný procesní postup v souladu zejména s trestním řádem. Jak již řečeno, z hledisek ústavních, která jako jediná zakládají i v dané věci ingerenci Ústavního soudu, nebylo shledáno pochybení a nebyl zjištěn onen extrémní rozpor mezi, v této fázi trestního řízení, shledaným skutkovým stavem a právními závěry z něj odvozenými.
S poukazem na uvedené tak nezbylo Ústavnímu soudu než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu