ECLI:CZ:US:2002:3.US.544.01
sp. zn. III. ÚS 544/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti JUDr. I.K., zastoupeného JUDr. L.V., proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20.6.2001 č.j. 17 C 5/2001-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel doručil dne 11.9.2001 Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení, jímž se domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20.6.2001, č.j. 17 C 5/2001-34 (chybně označeném daty nabytí právní moci jednotlivých výroků, nikoliv dnem jeho vyhlášení). Napadeným rozsudkem soud zamítl jeho žalobu vůči České republice o náhradu škody ve výši 1 558 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal svoje působení, jako soudního komisaře, v konkrétním dědickém řízení, včetně postupu příslušného soudu. Postup tohoto soudu, kterým mu byla dědická věc odňata, považuje za nesprávný úřední postup, kterým mu vznikla majetková újma; z tohoto důvodu požádal o náhradu škody Ministerstvo spravedlnosti, jeho žádosti nebylo vyhověno, a proto se domáhal svého nároku u soudu. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jako základní právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], že soud současně nedostál ani své ústavní povinnosti uložené mu článkem 90 věta první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článkem 95 odst. 1 Ústavy a že současně porušil článek 36 odst. 3 Listiny.
Okresní soud ve Vsetíně odkázal zcela na rozhodnutí ve věci samé a lapidárně konstatoval, že více nemá co k ústavní stížnosti dodat. Dále vyjádřil domněnku, že v posuzované věci bylo rozhodnuto zcela po právu.
Vedlejší účastník, Ministerstvo spravedlnosti, pouze soudu sdělil, že nehodlá v řízení využít jiné mu náležící procesní oprávnění, než právo na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (pozn. odvolání proti napadenému rozsudku není podle §202 odst. 2 občanského soudního řádu přípustné). Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Věc byla v další fázi řízení přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, včetně spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 17 C 5/2001, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že žalobou doručenou soudu prvního stupně 16.1.2001 se stěžovatel domáhal vůči České republice náhrady škody ve výši 1 558 Kč, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Okresního soudu ve Vsetíně v dědické věci sp. zn. D 1062/99. Uvedl, že tato dědická věc mu byla protiprávně odňata a provedením úkonů byl pověřen jiný soudní komisař. Posléze bylo pravomocně rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů oběma soudním komisařům v poměru 80% : 20%. Stěžovatel z tohoto důvodu zaplatil dědici částku 1 558 Kč, kterou považuje za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s nesprávným postupem soudu při odnětí dědické věci. V rámci uplatnění nároku u vedlejšího účastníka, který jedná jménem státu, bylo stěžovateli vysvětleno, že postup soudu byl plně v souladu s §175b občanského soudního řádu, neboť mu byl dědický spis soudem vrácen s pokynem k jeho doplnění; vzhledem k tomu, že s postupem soudu nesouhlasil a pokyn odmítl splnit, byla mu věc odňata. Ve vyjádření k žalobě uvedl vedlejší účastník další argumenty, jež podle něho činí návrh nedůvodným - zpochybňuje vznik majetkové újmy a popírá existenci nesprávného úředního postupu. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, když v odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalobci nevznikla škoda, protože nedošlo ke snížení jeho majetku, kdy samotné postavení žalobce, jakožto soudního komisaře, ještě nezakládá skutečnost, že odměna mu musí být přiznána v plné výši, dále proto, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nezakládá vznik odpovědnosti státu za škodu, která by mohla vzniknout státnímu orgánu anebo osobě (notáři), která veřejnou (úřední) moc jménem státu vykonává.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem došlo k zásahu do základního práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, či k porušení čl. 90 Ústavy. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takové situaci nedošlo, když soud postupoval v intencích předpisů upravujících postup při rozhodování o žalobách na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud neshledal v postupu soudu ani porušení čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel totiž nerespektuje postavení notáře v dědickém řízení a jeho podíl na výkonu veřejné moci. Je totiž třeba důrazně připomenout, že zákon č. 82/1998 Sb., je právním předpisem upravujícím odpovědnost za škodu vzniklou subjektu, vůči němuž je úřední postup vykonáván. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že vztah mezi soudem a notářem v rámci dědického řízení není ani vztahem občanskoprávním, potažmo soukromoprávním, je proto nevhodná stěžovatelova představa o případné odpovědnosti státu podle §420 občanského zákoníku.
Namítané porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, aniž by bylo blíže konkretizováno, také Ústavní soud neshledal. Okresní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku správně vypořádal s námitkami stěžovatele (žalobce) ohledně rozporu §175zb občanského soudního řádu s čl. 2 odst. 2 Listiny a §175zd odst. 1 věta druhá a třetí občanského soudního řádu s čl. 82 Ústavy.
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2002
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu Ústavního soudu