ECLI:CZ:US:2002:3.US.544.02
sp. zn. III. ÚS 544/02
Usnesení
III. ÚS 544/02
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. J. Š., zastoupené JUDr. T. A., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2155/2001, ve znění opravného usnesení ze dne 2. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2155/2001, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 1999, sp. zn. 29 Co 482/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. května 1999, sp. zn. 39 C 189/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
20. května 2002 (22 Cdo 2155/2001-183), ve znění opravného usnesení ze dne
2. července 2002 (22 Cdo 2155/2001-185), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
25. listopadu 1999 (29 Co 482/99-84) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
13. května 1999 (39 C 189/96-65), a tvrdila, že obecné soudy svým postupem porušily její ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu (hlava pátá Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR).
Usnesením Nejvyššího soudu ČR (22 Cdo 2155/2001-183) bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze (29 Co 482/99-84), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (39 C 189/99-65), jímž bylo určeno, že vlastníkem domu č. p. 898 v Praze 4 na ul. V R. je žalobce (akad. Arch. J. Š.). Dovolací soud odmítl dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti [§218 odst. 1 písm. c),
§243b o. s. ř.].
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se domnívá, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována; tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, které bylo stěžovatelce prostřednictvím právního zástupce doručeno dne 14. 6. 2002. Dále tvrdila, že obecné soudy rozhodovaly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, který byl založen neprovedením jejich důkazních návrhů, jimiž stěžovatelka zamýšlela prokázat nedůvodnost žaloby (tzn. že předmětný rodinný dům nenáleží do výlučného vlastnictví žalobce, ale do tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatelky a žalobce). Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu v Praze 4, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je z části podána opožděně, zčásti zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jenom pokud to zákon připouští (§237 až §239 o. s. ř.), z čehož lze a contrario dovodit závěr, podle kterého v případech, pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (k tomu srov. např. usnesení I. ÚS 213/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., usn. č. 30, Praha 1997, nález ve věci III. ÚS 40/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., nález. č. 6, Praha 1994), jak se mylně domnívala stěžovatelka v ústavní stížnosti.
V takových případech totiž 60denní lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 2 zákona). Rozsudek Městského soudu
v Praze (29 Co 482/99-84) nabyl, dle zjištění Ústavního soudu (č. l. 8), právní moci dne
25. ledna 2000, ústavní stížnost byla svěřena k poštovní přepravě dle otisku razítka pošty dne 8. srpna 2002. Stěžovatelka tedy podala svou ústavní stížnost, v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze (29 Co 482/99-84) a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4
(39 C 189/99-65), po uplynutí 60denní lhůty, proto ji bylo nutno posoudit v této části jako opožděnou [§43 odst. 1 písm. b) zákona], a jako takovou ji odmítnout.
Ústavní stížností bylo nutno se zabývat v části směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu z hlediska porušení tvrzených ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 90
Ústavy ČR), to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti). V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno usnesení Nejvyššího soudu ČR a bylo zjištěno, že ústavní stížnost je v uvedené části zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení, v souladu se zásadami občanského soudního řádu, posoudil nepřípustnost dovolání s ohledem na - v dovolání - tvrzené dovolací důvody, obsažené v §237 odst. 1 písm. g) a f) o. s. ř., v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatelky posouzeno jako nepřípustné a zákonu odpovídajícím způsobem se vypořádal i s tvrzeními stěžovatelky vznesenými v dovolání (§157 odst. 2, §169 odst. 4 o. s. ř.). K porušení ústavně zaručeného práva na soudní a jinou ochranu (hlava pátá Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR) proto ve věci nedošlo. Návrh na zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR (22 Cdo 2155/2001-183) byl proto shledán v této její části jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. září 2002