ECLI:CZ:US:2002:3.US.547.02
sp. zn. III. ÚS 547/02
Usnesení
III. ÚS 547/02
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. května 2002, sp. zn. 19 Co 20/2002, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. září 2001, sp. zn. 11 C 42/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. května 2002
(19 Co 20/2002-50) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. září 2001 (11 C 42/2001-27), a tvrdil, že oba obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod), tvořící podle ust. čl. 112 odst. 1 Ústavy ČR součást ústavního pořádku České republiky.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo - stručně shrnuto - jednak tím, že obecné soudy určily, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků par. č. 3228 a parc. č. 2956, zapsaných na LV č. 2561 pro obec a k. ú. Ch., dle ústně uzavřené dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví v prosinci 1991 a písemného potvrzení z 14. 1. 1992 (účelově zaměnily pojmy "dohoda a potvrzení o vypořádání"), jednak tím, že jej zavázaly nahradit žalobkyni náklady řízení před obecnými soudy obou stupňů (poukázal na svoje osobní a majetkové poměry, soudy se nezabývaly otázkou použití výjimečného ustanovení §150 o. s. ř. a). Dále stěžovatel tvrdil, že obě rozhodnutí jsou nesprávná a nespravedlivá, procesními postupy v řízení byly porušeny ústavní principy České republiky jako právního státu a právní závěry obecných soudů odporují ustanovení §215 obč. z. v platném znění do 31. prosince 1991. Stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl zrušení rozhodnutí napadených ústavní stížností, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatel usiloval. Zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a ostatně nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně vyplývají dostatečně zřetelně důvody, pro které bylo žalobě bývalé manželky stěžovatele vyhověno a je z nich zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování věci obecné soudy řídily, a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikovaly. Použitím určitého právního názoru, byť odlišného od přesvědčení stěžovatele, k porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) nedošlo. Obdobně nedůvodné jeví se tvrzení stěžovatele stran jeho povinnosti náhrady nákladů na právní zastoupení advokátem a nepoužití ustanovení §150 o. s. ř. v důsledku toho, že stěžovatel obecným soudům opodstatněnost užití výjimečného ustanovení ani dostatečně nezdůvodnil; co do věcné stránky pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí stěžovatele odkázat na dostatečné odůvodnění nákladového výroku odvolacím soudem, když jinak i tato problematika, z důvodů vyložených již dříve, se z pravomoci Ústavního soudu vymyká.
Protože z rozhodovacích důvodů obecných soudů, obsažených v odůvodnění jejich rozhodnutí, se podává, že tyto soudy se zabývaly všemi tvrzeními stěžovatele a že se s nimi také přiměřeným a zákonným způsobem vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.), nelze než uzavřít, že za výhrady již dříve zmíněné rozhodnutím obecných soudů z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic vytknout.
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. září 2002