ECLI:CZ:US:2002:3.US.55.02
sp. zn. III. ÚS 55/02
Usnesení
III. ÚS 55/02
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. W., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2001, sp. zn. 62 Co 323/01, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem
[§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci (Obvodní soud pro Prahu 9, sp. zn. 14 C 517/98) pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2001 (62 Co 323/01-129), jako soudu odvolacího, a tvrdil, že tímto rozhodnutím jmenovaný obecný soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a také jeho "právo vlastnit majetek" (čl. 36, čl. 11 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti, stručně shrnuto, stalo se tak tím, že odvolací soud nevyhověl odvolání stěžovatele do rozsudku obecného soudu I. stupně a potvrdil tak jeho rozhodnutí, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení 198.048,- Kč s příslušenstvím a zákonem přisouzené náklady řízení před obecnými soudy obou stupňů, ačkoli - z důvodů obšírně rozvedených - šlo o rozhodnutí věcně nesprávné, a to natolik, že právní závěry odvolacího soudu v ústavní stížnosti napadeném rozsudku jsou nepřezkoumatelné. S odkazem na to, že rozhodnutí obecného soudu je jednostranné a výrazem "pragocentrismu ve prospěch pražských účastníků" a že bylo vydáno v řízení procesně vadném (rozhodnuto v nepřítomnosti jeho a jeho právního zástupce),
stěžovatel - aniž by do své ústavní stížnosti pojal obvyklý petit (žádání) - požadoval, aby Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je nedůvodná.
Základní otázkou, kterou měly obecné soudy v posuzované věci vyřešit, je, zda ústní kupní smlouvu na koupi (dodávku) likéru (B.) uzavřel stěžovatel s obchodní společností (S., s. r. o., v Břeclavi) nebo se žalovaným jako fyzickou osobou; po provedeném řízení dospěly obecné soudy obou stupňů k závěru, že na straně žalovaného není dána (pasivní) procesní legitimace, neboť se stěžovatelem jednal (a samotnou kupní smlouvu uzavřel) jako jednatel obchodní společnosti, a proto sám z takto sjednaného právního vztahu neodpovídá.
Tento závěr obecných soudů, byť brojí svou ústavní stížností pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, napadá stěžovatel řadou námitek a tvrzení, z nichž usuzuje na věcnou nesprávnost či nezákonnost napadeného rozhodnutí a usiluje - z tohoto důvodu - o jeho zrušení; zde však stěžovatel přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů do pravomoci Ústavního soudu nespadá, leč by pro jeho ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další).
Takovou podmínkou by v posuzované věci - jak tvrdí stěžovatel - mohla být skutečnost, že obecné soudy v jeho věci jednaly v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nicméně toto tvrzení stěžovatele ukázalo se jako liché. Podle odůvodnění ústavní stížnosti se stěžovatel z dotčeného ústního jednání (přípisem svého zástupce) omluvil a požádal o jeho odročení na jiný termín, zatímco jeho zástupce se bez dalšího k jednání nedostavil, protože jeho účast na něm, jak usoudil, "by byla zbytečná, neboť skutkové okolnosti začátku podnikání vůbec neznal" a nadto "poskytuje právní pomoc a neprokazuje skutkové okolnosti sporné záležitosti, které nemůže znát".
Odhlédnuto od toho, že v takto zdůvodněném tvrzení podává stěžovatel poněkud zvláštní výklad povinností právního zástupce a vůbec profese advokátského povolání a že se s touto odvolací námitkou vypořádal přiměřeným způsobem odvolací soud (§157
odst. 2 o. s. ř.), jde o tvrzení nepřípadné již proto, že samotná žádost o odročení jednání soudem nařízeného jednání sama o sobě k jeho odročení nevede (§119 o. s. ř.), neboť posuzování důvodů účastníka pro odročení nařízeného jednání spadá do pravomoci soudu.
Aniž by Ústavní soud zamýšlel jakkoli posuzovat vztahy mezi právním zástupcem a jeho klientem (stěžovatelem), odkazuje pro odůvodnění tohoto usnesení na obecně přístupný nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 83/96 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., č. 87, Praha 1997, tak ve Sbírce zákonů pod č. 293/1996 Sb.), v němž podstatu stěžovatelem tvrzené vady již dříve vyložil.
Jestliže Ústavní soud neshledal v řízení před obecnými soudy procesní vady protiústavního charakteru, odpadla tím již dříve zmíněná zvláštní podmínka přípustnosti ústavního přezkumu, a protože (přes opačné tvrzení stěžovatele) nebyly zjištěny ani jiné obdobné vady, byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, zejména jestliže je z odůvodnění rozsudku dostatečně zřejmé, proč se případné další dokazování jevilo jako nadbytečné, když jinak, i s přihlédnutím k tvrzení stěžovatele, nic nenasvědčuje tomu, že v řízení před obecnými soudy byla porušena ústavně chráněná zásada rovnosti účastníků. Zjevnost neopodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti je pak dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], který současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelem navržený odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jehož se toto usnesení Ústavního soudu dotýká.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. února 2002