ECLI:CZ:US:2002:3.US.568.02
sp. zn. III. ÚS 568/02
Usnesení
III. ÚS 568/02
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2002 mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. K. Ž., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2002, sp. zn. 5 Tdo 203/2002, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. ledna 2002, sp. zn. 11 To 783/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2002 - 5 Tdo 203/2002 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. ledna 2002 - 11 To 783/2001-126) a tvrdila, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2002 (5 Tdo 203/2002) bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
25. ledna 2002 (11 To 783/2001-126), kterým tento soud zrušil rozhodnutí soudu I. stupně (rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. listopadu 2001 - 1 T 373/2001) a nově rozhodl při nezměněném skutkovém stavu věci tak, že stěžovatelku uznal vinnou trestným činem podvodu (§250 odst. 1 tr. zák.), jehož se jmenovaná dopustila tím, že za období od 1. 4. 2000 do 31. 1. 2001, jako státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chrudimi, pobírající pravidelné měsíční příjmy ze závislé činnosti přesahující zákonem stanovenou částku na osobní potřeby rodiče, neoprávněně přijímala rodičovský příspěvek vyplácený jí v částce 2.409,- Kč měsíčně, když nesplnila zákonnou povinnost ohlásit do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na uvedenou dávku státní sociální podpory, čímž Okresnímu úřadu v Chrudimi způsobila škodu ve výši 24.090,- Kč.
Stěžovatelka odůvodnila porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) tím, že obecné soudy posoudily skutek, kterého se dopustila, formalisticky, nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu; dle názoru stěžovatelky šlo z její strany o nedbalost. Dovozujíc proto, že se trestného činu nedopustila a poukazujíc, že je matkou pěti dětí, navrhla zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové, jak vpředu jsou označeny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vedla polemiku s právním posouzením skutku, in concreto, zda byla v jejím případě naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, přičemž proti skutkovým zjištěním žádné výhrady nevznesla; jinými slovy, stěžovatelčina tvrzení směřovala proti věcné správnosti rozhodnutí obecného soudu II. a III. stupně, přičemž však přehlíží, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a již proto mu takový přezkum provádět nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti je totiž vázán na podmínky, které byly dříve v jeho judikatuře vymezeny (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), a jež v dané věci shledány nebyly a ani nebyly stěžovatelkou tvrzeny.
Ostatně ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na dostatečných skutkových zjištěních, na základě kterých byl v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) přijat právní názor, který v nich má oporu; nadto se obecné soudy v souladu se zákonem vypořádaly se všemi tvrzeními stěžovatelky, které byly v odvolání a dovolání vzneseny, shodně jako v ústavní stížnosti (§125 odst. 1,
§134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům cokoli vytknout. Samotné odsouzení stěžovatelky samo o sobě nelze považovat za porušení jejích základních práv a svobod; k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) proto dojít nemohlo.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. září 2002