ECLI:CZ:US:2002:3.US.570.01
sp. zn. III. ÚS 570/01
Usnesení
III. ÚS 570/01
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. T., zastoupené Mgr. E. H., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2001, sp. zn. 1 Cao 76/2001, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 2001, sp. zn. 43 Ca 320/99, spolu s návrhem na změnu ustanovení §4 zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka v řízení o odnětí částečného invalidního důchodu pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2001 (1 Cao 76/2001) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 2001 - 43 Ca 320/99-24) a tvrdila, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená práva na soudní ochranu, přiměřené hmotné zabezpečení, rovnost stran (čl. 36 odst. 1, čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a
čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR) a dále poukázala na nedostatečně zjištěný skutkový stav a rozpory v závěrech lékařských posudkových komisí, které posuzovaly její zdravotní stav a pracovní způsobilost.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jejími stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, obecné soudy se nikterak nevypořádaly s provedenými důkazy a pominuly podstatnou část zjištěného skutkového stavu a rozhodly v rozporu se zákonem (č. 582/1991 Sb., v platném znění). Stěžovatelka závěrem ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhovala doplnění zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění, v ustanoveních §4, o další odstavec, ve kterém bude zakotveno, že "pokud se stanovisko více posudkových komisí Ministerstva o zdravotním stavu občana navzájem liší nebo se výrazně odlišuje od stanoviska odborného lékaře, u kterého je občan v trvalé péči, je soud povinen provést důkaz
o zdravotním stavu občana a o jeho pracovní způsobilosti pro účely důchodového pojištění nezávislým odborným pracovištěm, pokud je provedení tohoto důkazu soudu navrhnuto.
Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná.
Stěžovatelka proti napadeným rozhodnutím současně s ústavní stížností podala i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl dle §243b odst. 5 věty první o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, neboť obecný soud tu neřešil otázku zásadního právního významu. Aplikace §81 odst. 3 zákona č.
582/1991 Sb. není obecnými odvolacími soudy nebo dovolacím soudem posuzována a rozhodována rozdílně a nejedná se přitom ani o aplikaci, jež by byla v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud neshledal ani přípustnost dovolání v posuzované věci ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož ani tyto vady nebyly zjištěny; Nejvyšší soud ČR proto dovolání usnesením odmítl, přičemž jeho rozhodnutí je plně v souladu se zákonem, zejména jestliže obecné soudy se také řádným a ústavně konformním způsobem vypořádaly s tvrzeními stěžovatelky (§169 o. s. ř.) a zřetelně a úplně vyložily rozhodovací důvody v odůvodnění svých rozhodnutí, a to natolik úplně (§157 odst. 2 o. s. ř.), že jim ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze nic vytknout.
Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložila, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi stěžovatelka usiluje
o přezkum věcné správnosti či legality jí napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatelku na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat; ústavní stížnost stěžovatelky byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou uplatněných důvodů, tak - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
Ústavní stížnost stěžovatelky je nepřípustná v té části, kterou navrhovala doplnění zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění, v §4, o odstavec, ve kterém bude zakotveno, že "pokud se stanovisko více posudkových komisí Ministerstva o zdravotním stavu občana navzájem liší nebo se výrazně odlišuje od stanoviska odborného lékaře, u kterého je občan v trvalé péči, je soud povinen provést důkaz o zdravotním stavu občana a o jeho pracovní způsobilosti pro účely důchodového pojištění nezávislým odborným pracovištěm, pokud je provedení tohoto důkazu soudu navrhnuto", neboť se ve skutečnosti domáhá pozitivní právní úpravy - v podstatě novelizace zákona č. 582/1991 Sb., která však ústavně přísluší výlučně moci zákonodárné a nikoliv Ústavnímu soudu, který je dle čl. 87 Ústavy ČR oprávněn zrušit ustanovení zákona, je-li v rozporu se základními lidskými právy a svobodami (plní tak roli "negativního zákonodárce"), ale nemůže sám nahrazovat nebo doplňovat legislativní činnost.
Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jednak jako zjevně neopodstatněná, jednak jako nepřípustná; o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. d) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. září 2002