ECLI:CZ:US:2002:3.US.580.02
sp. zn. III. ÚS 580/02
Usnesení
III. ÚS 580/02
Ústavní soud ČR rozhodl dne 1. října 2002 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. D.K., zastoupeného JUDr. P. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2002, sp. zn. 37 Co 109/2002, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem
[§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2002 (37 Co 109/2002) a tvrdil, že odvolací soud svým rozhodnutím zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý soudní proces, porušením povinnosti státu a jeho veřejných orgánů uplatňovat vůči občanovi státní moc pouze zákonným způsobem (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), při respektování všech ustanovení procesního i hmotného práva a také obdobného práva plynoucího z čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení těchto práv došlo tím, že obecný soud zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 100.000,- Kč s přísl. neoprávněně vyplacené žalovaným osobě, která se prokázala odcizeným cestovním pasem a předloženou vkladní knížkou a odvolací soud zavázal stěžovatele i k úhradě nákladů řízení před obecnými soudy, ačkoli pro takový výrok nebyly dány zákonem stanovené podmínky. Stěžovatel dále tvrdil, že pokud obecný soud při rozhodování byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, tím byla porušena nezávislost soudců při výkonu své funkce, kteří jsou vázáni jedině zákonem. Obecný soud použil nepřípadně a nezákonně aplikaci ustanovení občanského zákoníku, která na danou věc nedopadá, a nadto v rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil a vyhověl návrhu na odložení vykonatelnosti tohoto rozsudku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odhlédnuto od toho, že odůvodnění ústavní stížnosti je výlučně zaměřeno na otázky spojené s obecným právem, které však Ústavnímu soudu ve smyslu jeho rozhodovací praxe nepřísluší posuzovat (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další), z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že obecný soud stěžovatelově věci věnoval dostatečnou pozornost a v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav věci. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení jemu předcházející, po jednání, které k projednání odvolání svolal, vycházel z právního názoru vyjádřeného dovolacím soudem (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2002 - 29 Cdo 479/2000), dospěl k závěru, že nalézací soud rozhodl v napadeném výroku o věci samé věcně správně, ve výroku o náhradě nákladů řízení byly dány podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí. Odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího posoudil nárok stěžovatele jako závazkový
(§778 a násl. o. z.), kdy došlo k zániku dluhu splněním, byť bylo plněno jiné osobě než věřiteli a dospěl k závěru, že stěžovatel v rozhodném směru neunesl stran svých tvrzení důkazní břemeno, když neprokázal, že by peněžní ústav nepostupoval s náležitou opatrností a odbornou péčí; co do věcné stránky pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí stěžovatele odkázat na dostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacím soudem, který se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, když jinak i tato problematika, z důvodů vyložených již dříve, se z pravomoci Ústavního soudu vymyká.
Protože z rozhodovacích důvodů odvolacího soudu, obsažených v odůvodnění jeho rozhodnutí, se podává, že tento soud se zabýval všemi tvrzeními stěžovatele a že se s nimi také přiměřeným a zákonným způsobem vypořádal (§157 odst. 2 o. s. ř.), nelze než uzavřít, že za výhrady již dříve zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nelze nic vytknout.
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když pro odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 1. října 2002