ECLI:CZ:US:2002:3.US.584.01
sp. zn. III. ÚS 584/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele SV., právně zastoupeného JUDr. Z.K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2001, čj. 27 Co 257/01-112, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 6. 2000, čj. 7 C 66/94-116, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 3. 10. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2001, čj. 27 Co 257/2001-112, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 6. 2000, čj. 7 C 66/94-116. Navrhovatel tvrdil, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva, především právo dané čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu pro Prahu-východ, sp.zn. 7 C 66/94 a z něj zjistil, že dne 4. 5. 1994 podal žalobce J.K. žalobu na vydání podílů z transformace zemědělského družstva N., směřující proti SV. (ústavní stěžovatel). Žalobu odůvodnil tím, že je oprávněnou osobou k vydání zemědělského majetku bývalého zemědělského družstva N., jehož právním nástupcem je SV. Ze všech nároků žalobce na majetkové podíly z transformace byl žalobci uznán pouze podíl ze zemědělské půdy a to do výše 1/2. Druhá polovina sice není (podle SV) vlastnicky ujasněna, avšak Pozemkový úřad P., určil, že žalobce je vlastníkem všech nemovitostí v katastru obce N., a přísluší mu proto, podle jeho názoru, nárok na vydání celého majetkového podílu. Okresní soud Praha-východ žalobě vyhověl a dne 29. 6. 2000 rozhodl rozsudkem, čj. 7 C 66/94-116, že žalovaný je povinen vydat žalobci transformační podíl za zemědělskou půdu tak, že mu zaplatí částku 1.065.045,- Kč s úrokem. Rozsudek odůvodnil tím, že žalobce je oprávněnou osobou podle §14 písmeno c) zákona č. 42/1992 Sb., jako jediný vnuk původních vlastníků, jak to vyplývá z rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu, ze dne 27. 5. 1993, čj. PÚ-36/93 R 235-1. Žalovaný SV je povinnou osobou k vypořádání tohoto nároku, neboť na základě transformace původního zemědělského družstva N., na něj tato povinnost přešla. Rovněž valná hromada žalovaného v roce 1992 žalobce uznala za oprávněnou osobu a vypočetla jeho majetkový podíl na 1.065.045,- Kč za polovinu výměry půdy a ve stejné výši za druhou polovinu. Majetkový podíl byl žalobci vykryt jen z části vydáním věcí v hodnotě 985.841,- Kč. Žalobce doložil osvědčením O.ú., že dnem 7. 1. 1992 byl zapsán jako samostatně hospodařící zemědělec a bylo mu o tom vydáno osvědčení. Faktické podnikání doložil žalobce fakturami o dodávkách hovězího dobytka na jatka P.
Uvedený rozsudek napadl navrhovatel odvoláním. V něm namítal, že žalobce se nemohl v roce 1992 stát oprávněnou osobou podle §14 transformačního zákona, mimo jiné proto, že nebyl členem družstva. Dále namítal, že v době, kdy se žalobce přihlásil jako oprávněná osoba, nebylo dosud rozhodnuto pozemkovým úřadem o jeho vlastnictví a tedy nebyl vlastníkem půdy ani ostatního majetku. Navíc podle odvolatele žalobce neprovozoval zemědělskou výrobu - pozemky a nemovitosti, které sloužily k zemědělské výrobě a které má ve vlastnictví, byly a jsou pronajaty. Vydaný živý inventář jen prodal na jatka a nikdy neprovozoval zemědělskou výrobu jako hlavní zdroj příjmů, jak to požaduje platná judikatura.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 7. 2001, čj. 27 Co 257/2001-112, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce uplatňoval nárok na transformační podíl jako vlastník půdy a jiného zemědělského majetku užívaného družstvem ke dni účinnosti transformačního zákona. Podle tohoto zákona je oprávněnou osobou vlastník půdy a vlastník ostatního zemědělského majetku, užívaného družstvem, o hodnotě nejméně 30.000,- Kč, pokud se písemně přihlásí u družstva do tří měsíců od účinnosti tohoto zákona a současně prokáže, že jeho majetek družstvo převzalo, užívá nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví. Na základě rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu ze dne 27. 5. 1993, čj. PÚ-36/93 R 235-1, se navrhovatel stal jediným vlastníkem vyjmenovaných pozemků a staveb na katastrálním území N. Mezi účastníky nebylo sporné, že zmíněné pozemky a stavby užíval žalovaný (respekt. jeho právní předchůdce) ve smyslu a způsobem uvedeným v ust. §14 písmeno b) transformačního zákona a že žalobce se přihlásil o transformační podíl ve lhůtě v tomto ustanovení uvedené. Je zřejmé, že žalobce splňoval podmínky oprávněné osoby, s výjimkou průkazu práva vlastnického v době běhu lhůty k písemné přihlášce. Soud však zde přihlédl k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, čj. Cdo 1379/98, podle kterého nelze přičítat k tíži oprávněné osoby podle §14 písmeno b) zákona č. 42/1992 Sb., že pozemkový úřad nerozhodl o schválení dohody podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., v takové lhůtě, aby oprávněná osoba mohla svůj nárok podle transformačního zákona doložit jeho rozhodnutím. V tomto případě postačuje, když oprávněná osoba podá přihlášku o transformační podíl ve lhůtě a prokáže, že jí vznikl nárok podle §9 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. Pokud by následně pozemkový úřad nebo soud rozhodl o tom, že uzavřená dohoda se neschvaluje, bude ze seznamu oprávněných osob vyřazena. Soud vycházel také z toho, že žalobce je soukromě hospodařícím zemědělcem. Pokud žalovaný tvrdil opak, ničím jej neprokázal.
Tento rozsudek napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž žádal zrušení obou rozsudků obecných soudů. Namítal, že soudy přiznaly v napadených rozsudcích žalobci více než žádal v transformaci. Rozhodly tedy o nároku, který nebyl uplatněn v transformačním procesu. Na předmětný majetek uplatnil v rámci restitucí navrhovatel nárok jen do výše 1/2. Nárok do výše druhé 1/2 uplatnila jiná oprávněná osoba, která však později vzala svou žádost zpět. V mezidobí probíhala transformace, do které se žalobce přihlásil rovněž s nárokem na 1/2 majetku. Druhá oprávněná osoba se do transformace vůbec nepřihlásila. Transformována byla tedy jen 1/2 majetku. Soudy nesprávně posoudily právní situaci související s tím, že žalobce nemohl v době podání přihlášky k transformaci prokázat vlastnictví k předmětnému majetku, neboť se stal vlastníkem až rozhodnutím pozemkového úřadu, které bylo vydáno po uplynutí zákonné lhůty k podání přihlášky. Odvolací soud rovněž, podle navrhovatele, nepřihlédl k námitkám uplatněným v odvolání a nesprávně posoudil otázku zda žalobce provozuje a provozoval zemědělskou výrobu. Pozemky, které žalobce vlastní jsou pronajaty. Pokud žalobce předložil doklad o dodání dobytka na jatka, jednalo se výhradně o dobytek, který mu v rámci restituce vydal stěžovatel. Žalobce se žalobou domáhal vydání podílu z transformace, který neuplatnil v rámci transformace, podílu se kterým transformační projekt nepočítal. Podle navrhovatele soudy nevzaly při svém rozhodování v úvahu smysl a účel transformačního zákona a tím zasáhly do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, neboť pokud by navrhovatel musel plnit podle napadeného rozsudku, plnil by na úkor ostatních oprávněných osob.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 25. 10. 2001, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Čl. 11 Listiny poskytuje ochranu vlastnickému právu. Ze spisového materiálu vyplývá, že oprávněná osoba (J.K.) byl vlastníkem předmětných nemovitostí. Námitka, že se vlastníkem stal až rozhodnutím O.Ú., pozemkového úřadu, čj. PÚ-36/93 R 235-1, ze dne 27.5.1993 a tedy nebyl vlastníkem v době, kdy uplatňoval nárok v rámci transformace, byla dostatečně vyvrácena v odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze a Ústavní soud se s tímto odůvodněním ztotožňuje. Názor uplatňovaný navrhovatelem by znamenal znemožnění uplatnění nároků těch oprávněných osob, které vinou státu (orgánu státu), jež nebyl schopen vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a tak nemohly doložit svůj nárok jeho rozhodnutím. Tím by došlo k faktickému popření smyslu restitučních zákonů a transformačního procesu.
Pokud navrhovatel uvádí, že kdyby plnil podle napadených rozsudků, plnil by na úkor ostatních oprávněných osob, čímž by došlo k zásahu do jejich vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny, je jeho námitka irelevantní. Jestliže oprávněná osoba je vlastníkem určitých nemovitostí, jejich vydáním nemůže být zasaženo do vlastnických práv těch osob, které vlastníky předmětných nemovitostí nejsou.
Pokud jde o tvrzení, že soudy nepřihlédly k námitkám navrhovatele a nesprávně posoudily otázku zda žalobce provozuje a provozoval zemědělskou výrobu, zde je třeba poukázat na to, že ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovatel sice uvedenou námitku v rámci soudního řízení vznesl, avšak nenabídl soudu v tomto směru žádný důkaz, kterým by podpořil své tvrzení. Za daných okolností tedy soud, pokud k takové námitce nepřihlédl, postupoval v souladu s ust. §132 občanského soudního řádu a tedy ústavně konformním způsobem.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2001, čj. 27 Co 257/2001-112, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu