ECLI:CZ:US:2002:3.US.610.02
sp. zn. III. ÚS 610/02
Usnesení
III. ÚS 610/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného JUDr. I. K., advokátkou, proti usnesení nejvyšší státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ze dne 17. července 2002, sp. zn. 1 NZa 1632/2002, spolu s návrhem na zrušení poslední věty ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, mimo ústní jednání dne 11. prosince 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Pavlem Holländerem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ze dne
17. července 2002 (1 NZa 1632/2002) zrušila nejvyšší státní zástupkyně usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 13. května 2002 (3 Zt 27/2002), jímž bylo z důvodu nepřípustnosti [§11 odst. 1 písm. j) tr. ř.] rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, kdy důvod zastavení trestního stíhání byl použit v rozporu s platnou mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána a stěžovatelův případ byl státním zástupcem podřazen pod porušení ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy). Usnesení bylo nejvyšší státní zástupkyní zrušeno s odůvodněním, že ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. představuje kogentní právní úpravu, jež není přípustné rozšiřovat použitím analogie a zrušené rozhodnutí státního zástupce představuje průlom do zásady oficiality a legality vyplývající ze základních zásad trestního řízení.
Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti tvrdil, že napadeným rozhodnutím a postupem orgánů činných v trestním řízení, trvajícím deset let, byla porušena jeho ústavně zaručená práva (svobody), a to aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluvy), ve spojení s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti usnesení nejvyšší státní zástupkyně, která nerespektuje ustanovení čl. 10 Ústavy ČR, který jí přímo ukládá, aby použila mezinárodní smlouvu, stanoví-li něco jiného než zákon. Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí, jak shora je označeno, spolu s návrhem na zrušení poslední věty ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, která zní "To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí".
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ve smyslu §35 a §75 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona, Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti ke dni jejího podání (§27 odst. 2 zákona) splněny nejsou.
Jestliže totiž nejvyšší státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ČR vydala rozhodnutí, kterým bylo zrušeno usnesení o zastavení trestního stíhání ze dne 13. května 2002, sp. zn. 3 Zt 27/2002 [dle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř., z důvodu nepřípustnosti dle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.], jde v současné době o věc dosud pravomocně neskončenou.
Za této procesní situace je zřejmé, že projednání ústavní stížnosti brání nedostatek zákonných podmínek [§72 odst. 1 písm. a) zákona], a proto o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
S ohledem na takto rozvedené důvody a vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení napadených ustanovení zákona č. 141/1961 Sb.,trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. prosince 2002