ECLI:CZ:US:2002:3.US.624.01
sp. zn. III. ÚS 624/01
Usnesení
III. ÚS 624/01
Ústavní soud rozhodl dne 17. ledna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.P., zastoupeného JUDr. T.Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. srpna 2001, sp. zn. 3 To 205/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. srpna 2001 (3 To 205/2000 ) a tvrdil, že postupem uvedeného soudu byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti se tak stalo tím, že obecné soudy nesprávným způsobem posoudily provedené důkazy a stěžovatel byl uznán vinným trestným činem podvodu. Dále vedl stěžovatel polemiku s rozhodovacími důvody obecného soudu, napadl postup orgánů činných v jeho trestní věci, jakož i pochybení v řízení před obecným soudem (poukazoval na neprovedení jím navrženého důkazu, porušení práva na obhajobu, použití nesprávného procesního předpisu) a opakovaně tvrdil, že rozhodnutí obecného soudu trpí podstatnými vadami; navrhl proto, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ústavní stížností napadeného rozsudku obecného soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu (§250 odst. 1 a 4 tr. zák., ve znění zák. č. 290/1993 Sb., dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.), jichž se dopustil způsobem dostatečně popsaným ve výroku rozsudku obecného soudu II. stupně
(§120 odst. 3 tr. ř.), společně s F.T. a V.Š., přičemž inkriminovaným jednáním způsobili poškozeným značnou škodu.
Za tento trestný čin byl stěžovatel (§259 odst. 3 tr. ř.) odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let se zařazením do věznice s ostrahou a peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč, s náhradním trestem v trvání 2 měsíců (§54 odst. 3 tr. zák.), když obecný soud neuvěřil změněné výpovědi odsouzeného R.L. při hlavním líčení, kterou se sám přiznal k veškeré trestné činnosti, ani obhajobě stěžovatele, že vydražení prodejen se nezúčastnil, a na rozprodávání zboží se, byv pouhým zaměstnancem L., nepodílel, a tak se inkriminovaných trestných činů nedopustil.
Svou ústavní stížnost, jak již dříve řečeno, odůvodnil stěžovatel tvrzením o pochybení obecného soudu v oblasti procesního postupu v řízení, hodnocení důkazů a své námitky v tomto směru - stručně shrnuto - rozvedl polemikou s rozhodovacími důvody obecného soudu tak, jak tato se podává již z průběhu opravného řízení, v němž v podstatě stejnými vývody (tvrzeními) jako v ústavní stížnosti usiloval o zprošťující výrok. Lze tedy uzavřít, že stěžovatel svou ústavní stížností, výtkou stran nesprávného procesního postupu a hodnocení důkazů obecnými soudy, usiluje o přezkum věcné správnosti (legality) jejich rozhodnutí.
Ve své ustálené rozhodovací praxi však Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil, že s ohledem na své ústavní postavení orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, takový přezkum do jeho pravomoci spadá jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), stejně jako mu nepřísluší zasahovat do hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další); ony zvláštní podmínky, které by umožnily ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných však ve stěžovatelově věci zjištěny nebyly a nebyly ostatně stěžovatelem ani tvrzeny.
V postupu orgánů činných v přípravném řízení ani v postupu obecných soudů před tím, než byl vydán napadený rozsudek, nelze shledávat takové procesní vady, jež by měly za následek nesprávné rozhodnutí (§258 odst. 1 písm. a) tr. ř.); lze-li vůbec Ústavním soudem přiznat jistou relevanci tvrzením stěžovatele, pak tato pochybení nedosáhla ústavněprávní roviny. Z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu (§125 tr. ř.) je také dostatečně zřejmé, proč obecný soud nepokládal za potřebné řízení doplňovat v intencích návrhů obhájce stěžovatele, a proto lze uzavřít, že rozhodnutím obecného soudu, z hlediska ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), nelze ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout, zejména když procesní pochybení v řízení před soudem I. stupně (§16 odst. 1 tr. zák.) bylo přiměřeným způsobem napraveno v řízení před soudem II. stupně.
Stěžovatelova ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. ledna 2002