ECLI:CZ:US:2002:3.US.625.01
sp. zn. III. ÚS 625/01
Usnesení
III. ÚS 625/01
Ústavní soud rozhodl dne 4. července 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti A.U., zastoupeného JUDr. J.N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2001, sp. zn. 10 To 84/01, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2001, sp. zn. 3 T 21/2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 25. října 2001, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2001, sp. zn. 10 To 84/01, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2001, sp. zn. 3 T 21/2000, v trestní věci. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčen v základním právu na nedotknutelnost osobní svobody dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v základním právu na nedotknutelnost listovního tajemství a tajemství přepravovaných zpráv dle čl. 13 Listiny, dále v základním právu na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v základním v právu vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny, a konečně v základním právu na obhajobu dle čl. 40 odst. 3, 4 Listiny.
Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 21/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., za což byl dle §187 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku s výkonem ve věznici s ostrahou [§39a odst. 2 písm. d) tr. zák.] a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou (§57 odst. 1, 2 tr. zák.). Rozsudkem ze dne 12. července 2001, sp. zn. 10 To 84/01, Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele zamítl.
V ústavní stížnosti je vytýkáno oběma rozsudkům obecných soudů, jakož i řízení, jež jejich přijetí předcházelo, zejména neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, především neprovedení důkazu výslechem svědka k pravdivosti tvrzení, obsažených ve stěžovatele usvědčující výpovědi spoluobviněného L.F., dále je namítáno přibrání tlumočníka za účelem překladu telefonních rozhovorů z jazyka albánského do jazyka českého dle §55 odst. 2 tr. řádu per analogiam s utajením jeho totožnosti, skutečnost, že o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem vůči osobě tlumočníka nebylo orgány činnými v trestním řízení rozhodnuto, je vytýkána identifikace osob na základě výpisů se záznamů telekomunikačního provozu, jež byly poskytnuty orgánům přípravného řízení společnostmi E., T. a R. na vyžádání Policie České republiky a nikoli na základě rozhodnutí soudu, akceptace usvědčující výpovědi spoluobviněného F. neopírající se o důkazy další, a konečně je oběma obecným soudům vytýkáno porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásady vyhledávací v trestním procesu a s tím související extrémní rozpor přijatých právních závěrů s provedenými skutkovými zjištěními.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může pouze posuzovat, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování. Krajský soud v Plzni i Vrchní soud v Praze při posuzování předmětné věci respektovaly kautely, plynoucí z trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku, svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž soud odvolací přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele do rozhodnutí nalézacího soudu. Napadenými rozhodnutími tudíž nebyl porušen ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní práva na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny), jakož i další v ústavní stížnosti označená základní práva a svobody.
Pokud stěžovatel namítá porušení základního práva na spravedlivý proces, spočívající v tzv. opomenutém důkazu, a v ústavní stížnosti tvrdí, že "odvolací soud k návrhu obhájců na provedení důkazu výslechem svědka ničeho nekonstatoval a ani o tomto návrhu nerozhodl", nelze než ze strany Ústavního soudu konstatovat, že se jedná o tvrzení nepravdivé skutečnosti, když ve veřejném zasedání, konaném u Vrchního soudu v Praze dne 12. června 2001, poté, co byl soudem přečten návrh stěžovatele na doplnění dokazování s přílohou (dopisem P.L.) a byl k jeho obsahu slyšen spoluobviněný F., soud vyhlásil usnesení, dle něhož návrh na doplnění dokazování výslechem svědka P.L. se pro nadbytečnost zamítá (spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 21/2000, č. l. 1762).
Ústavní soud sdílí důvodnost námitky stěžovatele, týkající se přibrání tlumočníka za účelem překladu telefonních rozhovorů z jazyka albánského do jazyka českého dle §55 odst. 2 tr. řádu per analogiam s utajením jeho totožnosti. Nicméně dané pochybení orgánů činných v přípravném řízení nijak neomezilo možnost stěžovatele vyjadřovat se k provedenému důkazu (čl. 38 odst. 3 Listiny) a uplatnit veškeré námitky k obsahu a správnosti překladu v řízení před soudy, čehož stěžovatel v plném rozsahu a v souladu s kautelami ústavními i zákonnými využil.
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2002