ECLI:CZ:US:2002:3.US.642.01
sp. zn. III. ÚS 642/01
Usnesení
III. ÚS 642/01
Ústavní soud rozhodl dne 17. ledna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.Š., zastoupeného JUDr. L.V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2001, sp. zn. 7 To 87/01, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2001, sp. zn. 56 T 9/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2001 (56 T 9/2001) ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2001 (7 To 87/01), kterými byl uznán vinným trestným činem vraždy (§219 odst. 1 tr. zák.) a trestným činem nedovoleného ozbrojování
(§185 odst. 1 tr. zák.). Stěžovatel tvrdil, že těmito rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a obdobné právo plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navazujících Protokolů a čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení těchto práv došlo tím, že stěžovatel byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, nadto zkreslených a tendenčně přizpůsobených. Obecné soudy naproti tomu odmítly provést důkazy navržené stěžovatelem, zejména pak rekonstrukci činnosti předcházející a následující smrti poškozeného, což mělo zásadní vliv na zkoumání obecné věrohodnosti výpovědi stěžovatele. Stěžovatel má tak za to, že obecné soudy pochybily v hodnocení nepřímého důkazu a že navíc porušily i zásadu volného hodnocení důkazů, a to způsobem, který pokládá za "deformaci"; dle názoru stěžovatele jsou rozhodnutí obecných soudů v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Obecné soudy se věcně nevypořádaly se všemi námitkami a návrhy uplatněnými v odvolání a došlo k porušení zásady "in dubio pro reo". Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí, jak shora jsou označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že z provedených důkazů nevyplývá, že by se byl dopustil trestného činu vraždy (§219 odst. 1 tr. zák.) a nedovoleného ozbrojování (§185 odst. 1 tr. zák.), když výrok o vině opřely obecné soudy jen o vysoký stupeň podezření a na nepřímých zdeformovaných důkazech, je namístě připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí plyne, že při provádění důkazů, jakož i při jejich hodnocení (§2 odst. 6 tr. ř.), se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného procesu (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod). Závěry plynoucí z vyhodnocení provedených důkazů, dle nichž byl stěžovatel shledán vinným inkriminovanými trestnými činy, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů. Za daných okolností, kdy nic nenasvědčuje tomu, že by řízení před obecnými soudy trpělo protiústavními vadami, odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze pokládat za porušení jeho základních práv nebo svobod.
Obecné soudy neměly povinnost provést všechny důkazy, které stěžovatel navrhl, jestliže - jak se podává z obsahu spisu - skutkový základ stěžovatelovy trestní věci byl v potřebném rozsahu zjištěn z jiných důkazních pramenů a zejména jestliže (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995) odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal se všemi námitkami stěžovatelova odvolání (§134 tr. ř.).
Pokud tedy obecný soud II. stupně považoval za nadbytečné provádět důkazy další, a to za situace, kdy v souladu s výsledky provedeného dokazování a ve shodě se stanoviskem soudu I. stupně neuvěřil obhajobě stěžovatele, že nemohl být v blízkosti spáchání vražedného útoku, ani vyvinujícím výpovědím svědkyň (I.S. a Z.N.) ze závěrečného stádia přípravného řízení a z řízení před soudem, shledal mylnou informaci stěžovatele ohledně pokrytí prostoru ulice K. buňkami mobilní sítí, ani výpovědi vyslechnutých svědků, kteří reagovali na zvuky střelby, nevykázaly podstatné znaky nevěrohodnosti, nelze proto ani pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č.
1/1993 Sb. Ústavy ČR) nic namítat proti závěru odvolacího soudu, že dokazování bylo provedeno v potřebném a dostatečném rozsahu. Obecnému soudu I. stupně bylo vytknuto, že uložený souhrnný trest je nepřiměřeně mírný, neboť nepřihlédl ke způsobu usmrcení a společenské nebezpečnosti činu pro společnost, a to pro jeho zákeřnost a rozhodnost, jakým byl spáchán. Obecný soud II. stupně však výrok napadeného rozsudku o uložení souhrnného trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu přesto potvrdil v souladu se zásadou "zákaz reformatio in peius" (§259 odst. 3 věta druhá trestního řádu), jelikož odvolání podal toliko stěžovatel.
Ze shora rozvedených důvodů plyne, že ve stěžovatelově trestní věci nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů byl posouzen jako zjevně neopodstatněný, a jako takový byl odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotnou povahou stěžovatelových tvrzení, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. ledna 2002