ECLI:CZ:US:2002:3.US.645.01
sp. zn. III. ÚS 645/01
Usnesení
III. ÚS 645/01
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M.L., zastoupené JUDr. I.S., proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. 1 Cao 228/2000, a ze dne 8. srpna 2001, sp. zn. 1 Cao 92/2001, Krajského soudu v Praze ze dne 13. září 2000, sp. zn. 42 Ca 258/98, a ze dne 4.dubna 2001,sp.zn.42 Ca 247/99, a rozhodnutím ČSSZ ze dne 23.června 1998, č. 485 316 115, a ze dne 3. září 1999, č. 485 316 115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí, po odstranění formálních vad, ve shodě se zákonem [§30, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2001 (1 Cao 92/2001) a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2001 (42 Ca 247/99-24), kterými bylo zrušeno jako nezákonné rozhodnutí ČSSZ ze dne 3. září 1999 (č. 485 316 115), odnětí plného invalidního důchodu od 22. července 1998, aniž by byl posuzován zdravotní stav stěžovatelky.
Stěžovatelka dále brojila proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2001 (1 Cao 228/2000) a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. září 2000 (42 Ca 258/98-53), kterými bylo potvrzeno rozhodnutí ČSSZ ze dne 23. června 1998 (č. 485 316 115), o odnětí plného invalidního důchodu
od 22. července 1998, pro nesplnění podmínek v ust. §39 odst. 1 zák. čís. 155/1995 Sb., v platném znění. Dle posudku lékaře OSSZ ze dne 2. června 1998 není stěžovatelka plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné schopnosti pouze o 40 %.
Stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu, stanovený postup v řízení a zásada rovnosti stran tak, jak vyplývají z Listiny základních práv a svobod (čl. 37 odst. 3), a že skutkový stav věci nebyl řádně objasněn v důsledku neprovedení důkazů navržených stěžovatelkou. Stěžovatelka podrobněji nezdůvodnila ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení (ústavně zaručených) práv a svobod, a navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů a ČSSZ, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiný zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Senát Ústavního soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona].
K ústavní stížnosti, která se dotýká rozhodnutí, jímž obecné soudy zrušily odůvodnění rozhodnutí ČSSZ ze dne 3. září 1999, o odnětí plného invalidního důchodu, jako nezákonné, je třeba podotknout, že se jednalo o procesní pochybení ČSSZ. Obecný soud poukázal na to, že k odnětí plného invalidního důchodu došlo již rozhodnutím ČSSZ ze dne
23. června 1998 a dosud nebylo pravomocně skončeno přezkumné řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně, že napadené rozhodnutí není tzv. submisivní, neboť nejde o rozhodnutí, kterým by bylo vyhověno opravnému prostředku navrhovatelky a rovněž nejde o rozhodnutí, kterým by bylo opraveno původní rozhodnutí ČSSZ ze dne 23. června 1998, kterým byl stěžovatelce invalidní důchod odňat od 22. července 1998. Ve zbytku postačí pak poukázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze - 1 Cao 92/2001), v němž obecný soud ve shodě se zákonem dostatečným způsobem vyložil (§157 odst. 2 o. s. ř.), proč rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil; lze proto uzavřít, že rozhodnutím obecných soudů z hlediska ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) nelze ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout, zejména jestliže zjištěné procesní pochybení z řízení před orgánem státní správy (ČSSZ) byla přiměřeným způsobem napravena v řízení před obecnými soudy.
Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tyto soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatelky, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde ji odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
V druhé části ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka brojila proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2001 (1 Cao 228/2000) a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. září 2000 (42 Ca 258/98-53), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí ČSSZ ze dne 23. června 1998 (č. 485 316 115), o odnětí plného invalidního důchodu od 22. července 1998, byla ústavní stížnost posouzena jako opožděná.
Ústavní stížnost lze za splnění dalších zákonných podmínek podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno (§72 odst. 2 al. 2 zákona); podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 7) rozsudek Vrchního soudu v Praze (1 Cao 228/2000), jako rozhodnutí soudu odvolacího, byl právní zástupkyni stěžovatelky doručen dne 2. února 2001 a týmž dnem se stal pravomocným. Lhůta k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 2
al. 1 zákona) tak počínala běžet dnem 2. února 2001 (§72 odst. 2 al. 2 zákona) a skončila dnem 2. dubna 2001, zatímco ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě k Ústavnímu soudu dne 5. listopadu 2001, tedy po lhůtě stanovené zákonem. Je proto zřejmé, že stěžovatelčinu ústavní stížnost meritorně pro procesní překážku projednat nelze, neboť všechny procesní podmínky stanovené pro podání ústavní stížnosti zákonem musí být splněny v okamžiku zahájení řízení (§27 odst. 2 zákona).
Za této situace je zřejmé, že ve stěžovatelčině věci nelze obecným soudům vytýkat vady protiústavní povahy, a proto z důvodů takto vyložených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena dílem jako nepřípustná, dílem zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již povahou vyložených důvodů; o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. února 2002