ECLI:CZ:US:2002:3.US.662.2000
sp. zn. III. ÚS 662/2000
Usnesení
III. ÚS 662/2000
Ústavní soud rozhodl dne 5. září 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. Š., zastoupeného JUDr. B. T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2000, sp. zn. 22 Co 164/2000, 22 Co 165/2000, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. dubna 1999, sp. zn. 14 C 1023/98 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. února 2000, sp. zn. 14 C 1023/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2000 (22 Co 164/2000-59, 22 Co 165/2000) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. dubna 1999 (14 C 1023/98-35), ve znění doplňujícího usnesení ze dne
15. února 2000 (14 C 1023/98-50), a tvrdil, že oba obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení tohoto práva došlo tím, že mu jako obmyšlenému z pojistné smlouvy nepřiznaly plnění ve smluvené výši, resp. dovodily (odvolací soud), že přiznání tohoto plnění by se ocitlo v rozporu se zásadami pojatými do ustanovení §3 odst. 1 o. z. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak podle tvrzení stěžovatele, tak podle odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí základ sporu spočívá v tom, že posuzované pojištění, jako úrazové připojištění mládeže, bylo podle uzavřených smluv sjednáno na plnění osminásobku základní pojistné částky, což obecný soud I. stupně posoudil jako zjevnou chybu ve vyhotovení smlouvy, odvolací soud při odlišném právním názoru dospěl k závěru, že výše pojistného plnění byla sice sjednána platně, že však stěžovateli jeho plnění přiznat nelze pro rozpor s dobrými mravy, spočívající zejména ve skutečnosti, že pojistné bylo (otcem stěžovatele) placeno po celou dobu pojištění ve výši odpovídající nikoli osminásobku ale jen dvojnásobku základní částky pojistného.
Jestliže výhrady stěžovatele pojaté do tvrzení ústavní stížnosti míří proti tomuto závěru odvolacího soudu, jde o výhrady vůči věcné správnosti, příp. vůči legalitě tohoto rozhodnutí (a obdobně také vůči rozhodnutí obecného soudu I. stupně), kterýžto přezkum Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe přísluší jen za existence zvláštních podmínek, které však v posuzované věci zjištěny nebyly a nebyly ostatně stěžovatelem ani tvrzeny (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další).
Pokud pak stěžovatel napadá vady ve skutkových zjištěních obecných soudů a z nich pak odvozuje nesprávnost právního posouzení věci, jde výlučně o tvrzení ve zcela abstraktní a nekonkrétní poloze; stěžovatel totiž neuvádí, které důkazy obecné soudy měly pominout, případně v čem a čím by měl být skutkový základ posuzované věci doplněn. Z toho důvodu je pak i stěžovatelův odkaz na judikaturu Ústavního soudu (nález ve věci III. ÚS 61/94 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995) zcela nepřípadný.
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou těchto důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno;
o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. září 2002