ECLI:CZ:US:2002:3.US.665.01
sp. zn. III. ÚS 665/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným Z.K., zast. JUDr. M.M., a směřujícímu proti rozsudku Krajského soudu Brně, sp. zn. 7 To 295/2001, ze dne 20. 9. 2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně, č.j. 11 T 124/2000-1241, ze dne 1. 6. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Svým návrhem ze dne 19. 11. 2001 podaným k Ústavnímu soudu téhož dne se navrhovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 7 To 295/2001, ze dne 20. 9. 2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně, č.j. 11 T 124/2000-1241. To s tím, že napadenými rozhodnutími obecné soudy, jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina). Porušily také čl. 90 Ústavy ČR podle kterého jsou soudy povinny poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným postupem.
Ze spisového materiálu obsaženého ve spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 124/2000, Ústavní soud zjistil, že označenými rozhodnutími byl navrhovatel uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále tr. zák.), a to ve stádiu přípravy dle §7 odst. 1 tr. zák. ve skutcích označených pod č. 1-5 ve výroku citovaného rozsudku Městského soudu v Brně, porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 2 a 3 tr. zák. pro skutky označené pod č. 1, 3, 4 tamtéž a konečně poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 tr. zák. pro skutky uvedené tamtéž pod bodem 3 a 4. Byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a rozhodnuto o náhradě škody. K odvolání navrhovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který označeným rozsudkem napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl o trestu navrhovatele s tím, že jinak napadený rozsudek ponechal nezměněn. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvého stupně v dané věci učinil správná a úplná skutková zjištění mající oporu v provedených důkazech. Provedené důkazy pak byly náležitě hodnoceny a to způsobem, který v souladu se zákonem umožnil nalézacímu soudu dospět k přesvědčivému závěru o vině. V odůvodnění svého rozhodnutí se zabýval i poukazem na výpovědi učiněné tehdy spoluobžalovaným M.V., a to i z pohledu výpovědi svědecké (kterou odmítl učinit), když uzavřel, že přes procesní nepoužitelnost těchto výpovědí, byl zjištěný skutkový děj prokázán z výpovědi samotného navrhovatele, z výpovědí dalších spoluobžalovaných i svědků tak, jak byly zachyceny v napadeném rozhodnutí. Uzavřel s tím, že bez ohledu na postavení spoluobžalovaného V., a výpovědi jím učiněné či její odmítnutí byl skutkový děj zachycený v napadeném rozsudku bezpečně prokázán, a to v rozsahu, který umožnil nalézacímu soudu také odpovědně trestní jednání navrhovatele přiléhavě hodnotit a podřadit je pod příslušná ustanovení trestního zákona. V tomto směru se odvolací soud shodl se závěry soudu nalézacího a napadený rozsudek změnil pouze ve výroku o trestu.
V podaném návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel má za to, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů ve skutcích označených v citovaném rozsudku Městského soudu v Brně (pod č. 1, 2 a 5) i postupem, který jim předcházel nebyl respektován trestní řád, když v této souvislosti provedené důkazy pokládá za nedostatečné, neúplné s porušením jeho práva na obhajobu, kdy byly důkazy nesprávně hodnoceny, stejně nesprávně bylo jeho jednání právně kvalifikováno. Poukázal stejně jako v řízení před obecnými soudy na procesně nepoužitelné výpovědi V., který proti němu svědčil v přípravném řízení jako spoluobviněný, když se nacházel v postavení svědka, poukázal i na neprovedení jím navrhovaných důkazů. V uvedeném postupu spatřuje porušení svého ústavně garantovaného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i porušení čl. 90 ústavy. Navrhl, aby ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů z uvedených důvodů zrušil.
Krajský soud v Brně se na žádost Ústavního soudu k návrhu vyjádřil, když uvedl, že obě napadená rozhodnutí obecných soudů byla přijata v souladu se zákonem, jejich přijetím nebyla porušena zákonná práva stěžovatele. Má za to, že by podaný návrh měl být odmítnut.
KSZ se přípisem, který Ústavní soud obdržel dne 14. 12. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka v projednávané věci vzdalo.
Po zvážení všech skutečností plynoucích z označeného spisového materiálu, argumentace vedené navrhovatelem i vyjádření Krajského soudu v Brně, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, když není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jenom potud, pokud tyto soudy konají ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (např. III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Úlohou Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů, když nebyl shledán extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (tak i např. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další), nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy, případně i to, zda tyto důkazy úplně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvená v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. Uvedená konstatování se vztahují i na posuzovanou věc. Při hodnocení provedených důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z takto přijatého hodnocení a tedy podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (právní kvalifikace), jsou pak již s ohledem na již uvedené, výrazem nezávislého soudního rozhodování. Oba obecné soudy při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu (zásada obsahovací, vyhledávací, bezprostřednosti, úmyslnosti i volného hodnocení důkazů, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku). Svoje rozhodnutí opřely o řádné a odpovídajícím způsobem i rozsahem zjištěné důkazy, včetně přiléhavé reakce na důkazní návrhy uplatněné v řízení procesními stranami. Napadenými rozhodnutími tak nebyl porušen ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani právo na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny).
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu