ECLI:CZ:US:2002:3.US.670.02
sp. zn. III. ÚS 670/02
Usnesení
III. ÚS 670/02
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I.C., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 14 Co 646/2000, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 908/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2002 brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 14 Co 646/2000, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 908/2001. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 10. 2000, č. j. 12 C 533/98-84, tak, že byla zamítnuta žaloba na zrušení práva společného nájmu bytu.
Proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka v zákonné lhůtě dovolání, které dovolací soud svým rozsudkem ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 908/2001, zamítl.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně navrhla pouze zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve věci samé. V dalším textu návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti však stěžovatelka brojí také proti rozsudku dovolacího soudu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V případech, kdy o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 dovolání připouští, je třeba pokládat za rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. V daném případě je proto takovým rozhodnutím shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jehož zrušení však stěžovatelka přímo v petitu ústavní stížnosti výslovně nenavrhla, ačkoliv - jak již bylo shora uvedeno -, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že brojí také proti tomuto rozhodnutí.
Situace, kdy by Ústavní soud zrušil předcházející rozhodnutí, aniž by se zabýval rozhodnutím o dovolání, je nepřípustná. Ústavní soud se však domnívá, že odmítnutí návrhu jako nepřípustného by bylo v tomto konkrétním případě postupem přepjatě formalistickým. Návrh na zrušení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, sice není výslovně obsažen v petitu stížnosti, přesto je z obsahu ústavní stížnosti evidentní, že stěžovatelka napadá také toto rozhodnutí.
S ohledem na tuto skutečnost se Ústavní soud zabýval ústavní stížností meritorně, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu, pokud jde o vznik společného nájmu bytu manžely ve smyslu ust. §703 a násl. Občanského zákoníku. Kromě polemiky s právními závěry obecných soudů a s jejich interpretací obyčejného práva, nepředkládá stěžovatelka jakoukoliv ústavněprávní argumentaci a neodkazuje ani na porušení ústavně zaručeného základního práva. Ostatně ani Ústavní soud neshledal v rozhodování obecných soudů porušení základních práv stěžovatelky.
Úkolem Ústavního soudu ČR je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud ČR není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani nadřízen. Ústavní soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.
Odlišný výklad obyčejného práva, který zastávají obecné soudy a který je v rozporu s právním názorem traktovaným stěžovatelkou, ještě sám o sobě neznamená zásah do stěžovatelčiných základních práv.
Skutečnost, že obecné soudy zaujímají výklad opačný, než je právní názor stěžovatelky, neznamená ani porušení práva na nestranné rozhodování soudu, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti sice odkazuje, avšak blíže nespecifikuje, které jiné skutečnosti svědčí o tom, že soudy právo na nestranné rozhodování porušily.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, nevyzýval již právního zástupce stěžovatelky k odstranění vad návrhu, a to k doplnění návrhu o kopii posledního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (kopie rozsudku NS ČR ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 908/2001) a odstranění vady plné moci ze dne 21. 10. 2002, která obsahuje mimo jiné odkaz na ust. §26 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Taková plná moc není v souladu s ust. §31 zákona o Ústavním soudu, které právnímu zástupci účastníka řízení výslovně zakazuje dát se zastoupit dalším zástupcem.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, a nezbylo mu než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnout [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu