ECLI:CZ:US:2002:3.US.671.2000
sp. zn. III. ÚS 671/2000
Usnesení
III. ÚS 671/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. března 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. V. Č., zastoupené Mgr. Ing. J. C., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 14 Co 315/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. března 2000, sp. zn. 10 C 240/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své restituční věci pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000 (14 Co 315/2000-29) a spolu s ním též rozsudek obecného soudu I. stupně ze dne 2. března 2000 (Obvodního soudu pro Prahu 9 - 10 C 240/99-20) a tvrdila, že oběma rozhodnutími jmenované obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a nadto "odepřely jejímu vlastnictví ochranu, a tak nedostály své ústavní povinnosti plynoucí z ustanovení čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb."; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených (ústavně zaručených) práv došlo tím - stručně shrnuto - že obecné soudy shledaly její nárok na náhradu za odňatý inventář jako promlčený, ačkoli aplikace ustanovení občanského zákoníku (co do běhu lhůt a promlčení) je
"u nevypořádaných restitučních nároků nesprávná".
Po zevrubném odůvodnění své právní konstrukce v poloze obecného práva stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 6) podala stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, o němž Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, rozhodl (usnesením ze dne 20. února 2002 pod čj. 28 Cdo 2782/200-46) odmítavým výrokem [§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Jestliže stěžovatelka, byť jako oprávněná osoba (§4, §20 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), uplatnila za okolností obecnými soudy dostatečně zjištěných svůj nárok na náhradu za odňatý inventář po lhůtě stanovené obecným předpisem občanského zákoníku, a jestliže svou ústavní stížnost založila na tvrzení, že jeho aplikace je nesprávná, přehlíží, že toto tvrzení, jako námitka směřující vůči legalitě jí napadených rozhodnutí obecných soudů, je z hlediska podmínek přezkumu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, nerozhodná (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94, a další), a jako taková ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů vylučuje.
Za této situace, kdy zvláštní podmínky (v konkrétní judikatuře Ústavního soudu rovněž opakovaně vyložených), které by přezkum stěžovatelkou napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) dovolily, nebyly zjištěny a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny, byla její ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je pak dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. března 2002