ECLI:CZ:US:2002:3.US.676.01
sp. zn. III. ÚS 676/01
Usnesení
III. ÚS 676/01
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatele J.H., zastoupeného JUDr. E.V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. srpna 2001, č. j. 28 Cdo 1221/2001-208, Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000, č. j. 30 Co 20/2000-185, a Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. června 1999, č. j. 5 C 215/95-124, ve znění opravného usnesení ze dne 21. dubna 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel, který se domáhal zrušení všech výše označených soudních rozhodnutí, odůvodnil ústavní stížnost tím, že podle jeho domněnky byla jimi porušena základní práva, zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že porušení svých práv spatřuje v tom, že soudy spolehlivě neobjasnily jaké vztahy existují mezi 1. a 2. žalovaným a H.K., k jeho námitkám v tomto směru nepřihlédl ani Nejvyšší soud ČR. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, má zato, že soudy nepostupovaly v souladu s §132 obč. soudního řádu, pominuly předložené důkazy a jeho argumentaci týkající se směnné smlouvy ze dne 13. prosince 1988, když zjištění její neplatnosti, jak se domáhal, by nepochybně znamenalo vyhovění žalobě, podané ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2, §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. srpna 2001, zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud přezkoumal přípustnost a důvodnost dovolání, které stěžovatel podal s poukazem na §238 odst. 1 písm. a), §239 odst. 2 a §241 odst. 3 písm. c) a d) obč. soudního řádu a závěry, k nímž dospěl, podrobně odůvodnil za použití ustanovení §4 odst. 1 a §6 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jakož i §37 odst. 1, §49 a §116 obč. zákoníku, čímž se zcela vypořádal s dovolacími námitkami stěžovatele, jež byly uplatněny i v ústavní stížnosti. Poněvadž závěry Nejvyššího soudu ČR jsou opodstatněné, lze na odůvodnění jeho rozsudku zcela odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti rozsudku dovolacího soudu, jakož i proti rozsudkům soudů I. a II. stupně shledán zjevně neopodstatněným a dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2002