ECLI:CZ:US:2002:3.US.682.02
sp. zn. III. ÚS 682/02
Usnesení
III. ÚS 682/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R., a. s., zastoupené JUDr. Mgr. P. H., Ph.D., advokátem, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 30. srpna 2002, čj. 21701/2002-611, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí a zrušení ustanovení §7 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 235/2001 Sb. ze dne 19. června 2001, kterou se stanoví podrobnosti o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby držitelem telekomunikační licence, a dále přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, mimo ústní jednání dne 12. prosince 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Pavlem Holländerem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu ze dne 30. srpna 2002
(21701/2002-611), dle §32 odst. 3 zák. č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen telekomunikační zákon), v souladu
s §7 vyhl. Ministerstva dopravy a spojů č. 235/2001 Sb. ze dne 19. června 2001, kterou se stanoví podrobnosti o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby držitelem telekomunikační licence, stanovil výši platby na účet univerzální služby za rok 2001. Dále dne 4. září 2002 (21701/2002-611-III.vyřízení) byla stěžovatelce zaslána výzva k úhradě příspěvku ve výši 58,444.046,- Kč ve stanovené lhůtě 14 dnů, následně byla stěžovatelce doručena urgence ze dne 8. listopadu 2002 (27101/2002-611-V.) se stanovením náhradní lhůty 5 dnů k zaplacení vyčíslené částky s upozorněním na možnost uložení pokuty až do výše 5 mil. Kč dle §97 odst. 1 písm. p) telekomunikačního zákona. Současně stěžovatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, zrušení ustanovení §7 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 235/2001 Sb. a požádala o přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkem.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti ze dne 29. října 2002, doplněné dne
15. listopadu 2002 tvrdila, že ústavní stížností napadené rozhodnutí nemá oporu v zákoně, neboť povinnost uložená držiteli telekomunikační licence pouhou písemnou výzvou dle §7 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 235/2001 Sb. nemá minimální znaky řádného správního procesu dle §1 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), ve spojení s §102 odst. 1 telekomunikačního zákona. Stěžovatelka dále brojí proti průtahům v odvolacím řízení, kdy orgán státní správy porušoval její ústavně zaručená práva daná Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 26, čl. 36 a násl. a dále čl. 1 a 3 Ústavy ČR i čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Na základě těchto tvrzení stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí, jak shora je označeno.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ve smyslu §35 a §75 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona, Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti ke dni jejího podání (§27 odst. 2 zákona) splněny nejsou.
Jestliže totiž stěžovatelka podala proti napadenému rozhodnutí dne 20. září 2002 odvolání a předseda Českého telekomunikačního úřadu dosud nerozhodl (ke dni podání ústavní stížnosti 29. října 2002), a dále téhož dne podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze (28 Ca 703/2002), jde v současné době o věc dosud pravomocně neskončenou, nelze ani přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že v řízení dochází ke značným průtahům, když
20. září 2002 podala odvolání a ke dni podání ústavní stížnosti k poštovní přepravě dne
29. října 2002 nebylo o něm rozhodnuto.
Je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatelů meritorně pro procesní překážku projednat nelze, neboť všechny procesní podmínky, stanovené pro podání ústavní stížnosti zákonem, musí být splněny v okamžiku zahájení řízení (§27 odst. 2 zákona).
Za této procesní situace je zřejmé, že projednání ústavní stížnosti brání nedostatek zákonných podmínek [§72 odst. 1 písm. a) zákona], a proto o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když pro odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody; výsledek řízení zakládá nedostatek zákonných důvodů pro navržený nárok stěžovatelky na přiznání nákladů řízení o ústavní stížnosti.
S ohledem na takto rozvedené důvody a vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení napadeného ustanovení §7 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 235/2001 Sb. ze dne 19. června 2001, kterou se stanoví podrobnosti
o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby držitelem telekomunikační licence, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. prosince 2002