ECLI:CZ:US:2002:3.US.698.01
sp. zn. III. ÚS 698/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným JUDr. V.H., zastoupeného JUDr. J.M., proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 357/2001, ze dne 11. 9. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 6. 12. 2001 se navrhovatel domáhá toho, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 357/2001, ze dne 11. 9. 2001, a to ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 3 T 121/2000, ze dne 30. 5. 2001. To s tím, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená mu čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 ústavy, stejně jako čl. 17 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále Listina).
Z uvedených rozhodnutí plyne, že navrhovatel byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. c) trestního zákona (dále tr. zák.) a odsouzen k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem doplněným trestem zákazu činnosti. Skutkově šlo o to, že (ve stručnosti) jako pověřený příslušník DIOŘ Policie ČR k projednávání dopravních přestupků v rozporu s §2 odst. 1 písm. d) zák. č. 283/1991 Sb., o Polici ČR, §71 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích a §3 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení vyřídil jako dopravní přestupky celkem 4 specifikované a v rozhodnutí uvedené věci, přestože ze spisových materiálů, které měl k dispozici vyplývaly skutkové okolnosti zakládající důvodné podezření ze spáchání trestného činu dle §201 tr. zák. Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, které Krajský soud Praha svým usnesením ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 10 To 357/2001, zamítl. V jeho odůvodnění reagoval na námitky vznesené navrhovatelem, a to i v řízení před soudem I. stupně, když dospěl k závěru, že se s nimi soud nalézací vypořádal, když provedl dostupné a pro rozhodnutí potřebné důkazy, které řádně a objektivně zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající právní hodnocení. Takto i odvolací soud dospěl k závěru, že pro výkon označené funkce navrhovatele nebylo předpokladem školení či osvědčení, když jím dosažené vysokoškolské vzdělání zcela postačovalo a takto v příslušných správních řízeních za svá rozhodnutí nesl plnou odpovědnost. Vyjádřil se i k výši způsobených škod stanovených navrhovatelem, stejně jako k míře alkoholismu v jednotlivých případech, když ta byla nezpochybnitelná. Ve čtyřech případech, o kterých rozhodoval okresní soud na vinu, bylo důvodné podezření, že šetření pachatelé spáchali trestný čin dle §201 tr. zák. a nikoli přestupek jak dovodil navrhovatel. Odvolací soud s poukazem na provedené dokazování stran alkoholu v krvi jednotlivých pachatelů i výši způsobených škod dospěl k závěru, že úvahy o spáchání trestného činu v označených případech jsou na místě a to, že nešlo o pouhý přestupek je evidentní. Poukázal přitom na povinnost navrhovatele případně věc došetřit či jinak právně posoudit, a to i pomocí znaleckého posudku. Zjištěné skutečnosti, dle názoru odvolacího soudu, byly natolik průkazné, že neumožnily žádnou pochybnost, že by v jednání navrhovatele mohlo jít o pouhou nedbalost nebo dokonce o pouhý mylný právní názor. Poukázal na jednoduchost dané právní problematiky (výše škody, hraniční hodnota alkoholu v krvi řidiče), která je také zřejmá z ustálené a dlouhodobé judikatury obecných soudů a plyne i z dlouhodobé rozhodovací praxe policie samotné. Nelze tak souhlasit s namítanou růzností výkladu složitých právních či skutkových otázek v uvedeném směru s tím, že navrhovatel se při své práci zabýval úzkým výsekem trestního a přestupkového práva a při jeho plném právnickém vzdělání, nelze s ohledem na řečené mít za to, že se v dané oblasti neorientoval a takto pokud rozhodoval chybně, činil tak úmyslně.
V podaném návrhu, kterým brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů navrhovatel namítal, že při svém rozhodování vycházel pouze z nesprávného právního závěru, za který jej nelze postihovat. Srovnal své rozhodování s rozhodováním soudců s výhradami stran nezávislosti takového rozhodování. Má za to, že byl potrestán pouze za výkon své rozhodovací činnosti, za své právní názory s tím, že nesprávným rozhodnutím nemohl spáchat trestný čin, neboť i pro něj musí přiměřeně platit ochrana, jakou má při rozhodování soudce. Proto také obecné soudy rozhodly v dané věci v rozporu s čl. 82 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Poukázal i na ust. čl. 17 odst. 2 Listiny s tím, že byl povinen vyjadřovat své názory na posuzovanou věc, a to i v rámci svého rozhodování. Má za to, že v jeho počínání nelze spatřovat úmysl s tím, že ten musí být vždy (v rámci zjišťování formy zavinění u úmyslného trestného činu) nepochybně prokázán. Konečně uvedl, že v agendě projednávání dopravních přestupků pracoval a rozhodoval dlouhodobě. Nebyl výrazně podrobován kontrolní činnosti nadřízených a pokud byla provedena kontrola orgánem druhého stupně, vždy vykázala dobré výsledky jeho práce. Uzavřel, že pokud by byla jeho práce takto řádně kontrolována nadřízeným, některé nesprávnosti v rozhodování navrhovatele by byly zjištěny a zabráněno tak v jejich opakování. Dovodil, že v jeho věci byla zasažena i jeho základní Ústavou zaručená práva obsažená v čl. 39 a v čl. 40 Listiny, aniž by v tomto směru jakkoliv argumentoval.
Na vyžádání Ústavního soud se k věci vyjádřil Krajský soud v Praze, který ve věci rozhodoval jako soud odvolací. V něm především odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí, která se vyrovnávají s obhajobou uplatněnou navrhovatelem v řízení před obecnými soudy, kdy podle jeho přesvědčení, jde o rozhodnutí zákonná s tím, že navrhovatel se dopustil úmyslně jednání v označených rozhodnutích popsaného. Znovu poukázal na problematiku trestného činu dle §201 tr. zák. s tím, že tato nečiní výkladové obtíže, je dlouhodobě zákonem i judikaturou stabilně řešena a takto tvrzení navrhovatele, že jeho chybné rozhodování bylo důsledkem jiného právního názoru, je nepřijatelné. Dodal, že je notoricky známo i mezi laickou veřejností, že hranice mezi trestným činem a přestupkem pokud jde o hladinu alkoholu v krvi řidiče je jedno promile, výkladové potíže nečiní ani pojem "vyšší škoda". Pokud tyto skutečnosti navrhovatel při svém rozhodování nerespektoval a řidiče v souvislosti s dopravní nehodou při které měli v krvi vyšší než uvedenou hranici alkoholu a způsobili škodu výrazně převyšující "škodu vyšší", opakovaně postihl pouze pro přestupek, byl si vědom toho, že jedná nezákonně. To i s ohledem na jeho dlouholetou praxi, právnické vzdělání i jeho působení v rámci značně omezeného úseku platného práva. Uzavřel, že postupem obecných soudů ani rozhodnutími z nich vzešlých nebyla zasažena ústavně zaručená práva navrhovatele, a proto také navrhl podaný návrh (ústavní stížnost) odmítnout.
K věci se vyjádřilo i KSZ, které uvedlo, že se plně shoduje se závěry vyjádřenými v rozhodnutí obou obecných soudů. To s tím, že namítané porušení čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy se vztahují k výkonu funkce soudce. Poukázal rovněž na úzký výsek práva (trestního a správního) spojeného s výkonem funkce navrhovatele, která je nesrovnatelná s rozsahem právních znalostí požadovaných po soudci, a proto také pokládá za nedůvodnou námitku stran absence přípravy obdobné jako u soudce. Školení či osvědčení nebylo předpokladem pro výkon funkce zastávané navrhovatelem, který rozhodoval v příslušném správním řízení samostatně s plnou odpovědností. Měl požadovanou odbornou kvalifikaci a způsob jeho rozhodování nemohl vést k jinému závěru než k tomu, že úmyslně rozhodoval v rozporu s právními předpisy. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhlo odmítnout [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], přičemž se současně vzdalo svého procesního postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem (§28 odst. 2 cit. zákona).
Po zvážení všech shora uvedených skutečností, vycházeje z obsahu napadených rozhodnutí i argumentace vedené navrhovatelem, jakož i z vyjádření účastníka řízení a účastníka vedlejšího, dospěl Ústavní soud ke závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Především nutno připomenout, že Ústavní soud není součástí obecných soudů a tak je to pouze hledisko ústavněprávní, které jako jediné zakládá jeho ingerenci do jurisdikční činnosti soudů obecných. Z tohoto pohledu nezjistil, že by obecné soudy v rámci své rozhodovací činnosti porušily ústavně zaručená práva navrhovatele v dané věci, a to ani ta, která navrhovatel výslovně označil. V tomto směru je na místě odkázat na důvody obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů s tím, že také ústavní soud je přesvědčen o tom, že rozhodnutí, ke kterým soudy dospěly, jsou založeny na důkazním řízení provedeným v souladu se zákonem, když stejně tak obecné soudy postupovaly i při hodnocení provedených důkazů včetně právní kvalifikace jednání navrhovatele. V dané věci je klíčová úvaha o nepochybném zjištění zda jednání navrhovatele v rámci jeho rozhodování o dopravních přestupcích vykazovalo zjevně znaky jednání úmyslného (subjektivní stránka trestného činu - zavinění jako její obligatorní znak). V tomto směru opětovně nelze než odkázat na závěry učiněné v tomto směru obecnými soudy vyjádřené poukazem na obor práva, ve kterém navrhovatel dlouhodobě pracoval, úroveň jím dosaženého vzdělání, danou problematikou výkladově nenáročnou a judikaturou dlouhodobě a přehledně upravenou, a to právě ve spojení se skutečnostmi důkazně v řízení před soudy jednoznačně zjištěnými. K otázce namítané nezávislosti rozhodování navrhovatele v trestněprávním (přestupkovém) řízení je v daných souvislostech na místě uvést, že i to se musí odehrát v zákonném rámci, který má své hranice, jež nelze překročit. Postup navrhovatele v projednávané věci pak z důvodů již označených z těchto hranic zřetelně vybočil a nese takto prsty libovůle. Poukaz na porušení čl. 17 odst. 2 Listiny je potom nepřípadný, neboť právo vyjadřovat své názory je právem politickým a užitá argumentace navrhovatele v tomto směru se zjevně míjí s podstatou a důvody jež obecné soudy vedly k přijetí napadených rozhodnutí. Namítané zasažení čl. 39 a čl. 40 Listiny v rámci podaného návrhu neobsahuje bližší argumentaci, přesto ani z pohledu uvedených ustanovení Listiny nelze konstatovat jejich porušení.
S poukazem na uvedené tak nezbylo než podaný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu