ECLI:CZ:US:2002:3.US.701.01
sp. zn. III. ÚS 701/01
Nález
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání se souhlasem účastníků dne 11. 7. 2002 v senátě o ústavní stížnosti V. B., směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 5 To 283/2001-321, ze dne 3. 9. 2001, za vedlejší účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 5 To
283/2001-321, ze dne 3. 9. 2001 a rozsudek Okresního soudu
v Lounech, č.j. 2 T 403/96-303, ze dne 28. 3. 2001, se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 5 To
283/2001-321, ze dne 3. 9. 2001 s tím, že vydáním označeného
rozhodnutí byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to práva
na soudní ochranu, která plynou z čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen Listina), celkově potom právo
na spravedlivý proces i právo na obhajobu podle čl. 6 odst. 1, 3
písm. b, c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen Úmluva) s tím, že v jeho věci byl porušen i čl. 90 a čl.
95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 40 odst. 2, 3 Listiny.
Ze spisu Okresního soudu Louny, sp. zn. 2 T 403/96, Ústavní
soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem v této věci vydaným dne
28. 3. 2001 uznán vinným, že ve dvou případech (dne 14. 9. 1994
a dne 12. 11. 1994) fyzicky napadl A. N. Okresní soud Louny
kvalifikoval jeho jednání v obou případech jako pokus k trestnému
činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1
trestního zákona, kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný
recidivista z hlediska §41 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr.
zák.). Ve druhém případě jej označený soud uznal vinným i trestným
činem výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zák. Při shledání zvlášť
nebezpečné recidivy soud I. stupně konstatoval, že ze spisu
Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 1 T 39/91, vyplývá, že stěžovatel
byl rozsudkem Krajského soudu v Plni ze dne 7. 12. 1993, č.j.
1 T 3/91-778, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne
23. 11. 1994, č.j. 3 To 125/94-861, uznán vinným trestnými činy
krádeže podle §247 odst. 1, 2 písm. a), porušování domovní
svobody podle §238 odst. 1, 2 písm. a), loupeže podle §234 odst.
1, 2 písm. a), útokem na stání orgán a orgán společenské
organizace podle §153 odst. 1, obecného ohroženi podle §179
odst. 1, 2 písm. a) a pokusem trestného činu zavlečení do ciziny
dle §8 odst. 1 k §233 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. č. 140/1961
Sb., ve znění novel a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání 11 a půl roku, přičemž trest, který započal
vazbou ze dne 24. 5 1978, vykonal v roce 1990. Proti označenému
rozhodnutí Okresního soudu v Lounech podal stěžovatel odvolání.
V jeho rámci uvedl, že soud I. stupně nerozhodoval objektivně
(a to i s poukazem na stanovisko předsedy senátu publikované
tiskem, kdy trestní věc stěžovatele teprve před soudem probíhala),
nesprávně hodnotil provedené důkazy (zejména výpovědi slyšených
svědků), případně neprovedl všechny důkazy jím navržené. Výhrady
vznesl i proti tomu, že skutky, jichž se měl dopustit, spáchal
jako zvlášť nebezpečný recidivista z hlediska ust. §41 tr. zák.,
které nalézací soud v dané věci aplikoval, když poukázal v této
souvislosti na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č.j. 3 To
125/94-861, ze dne 23. 11. 1994, kterým byla zrušena rozhodnutí
z roku 1978 s konstatováním, že jimi byl porušen zákon. O podaném
odvolání rozhodl Krajský soud v ústí nad Labem, který je
usnesením, č.j. 5 To 228/2001-321, ze dne 3. 9. 2001, podle §256
trestního řádu, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že
nalézací soud vykonal všechny dostupné a dosažitelné důkazy
významné ke zjištění skutečného stavu věci při respektování práva
na obhajobu a také podrobně logicky a přesvědčivě vyložil, jakými
úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Správná
skutková zjištění potom odpovídajícím způsobem právně posoudil.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem podal
stěžovatel včas ústavní stížnost (i když v jejím petitu uvedl, že
ta směřuje proti rozsudku, ač zjevně bylo rozhodováno usnesením).
V jejím rámci především namítl, že nebylo obecnými soudy řádně
rozhodnuto o jím vznesené námitce podjatosti vůči soudu (soudcům)
I. stupně, který věc projednával. Námitku podjatosti pokládá za
relevantní s tím, že lze mít pochybnosti o nezaujatosti
příslušného předsedy senátu, který se vyjadřoval v tisku v době,
kdy předmětná trestní věc byla projednávána, což vzbuzuje
pochybnost o jeho objektivitě a nestrannosti, a to bez ohledu na
to, zda citace výroků, které byly v tisku publikovány odpovídá
skutečnému vyjádření soudce. V tomto směru poukázal i na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. 14/200. Poukázal i na to, že
o takto vznesené námitce rozhodl soud I. stupně tak, že se necítí
být ve věci vyloučen z rozhodování. Ke stížnosti podané
stěžovatelem o věci rozhodoval nadřízený soud, který ji zamítl,
jako opožděně podanou. V této souvislosti však stěžovatel uvedl,
že předmětnou stížnost podal ihned do protokolu o hlavním líčení
v jehož rámci soud I. stupně o vznesené námitce rozhodl, kteroužto
skutečnost odvolací soud zjevně přehlédl. Dále má za to, že již od
počátku přípravného řízení ve své trestní věci měl být povinně
zastoupen obhájcem, který mu měl být ustanoven z hlediska nároků
na nutnou obhajobu z důvodů uvedeného v ust. §36 odst. 2
trestního řádu (dále jen tr.ř.), když on sám je negramotný.
Poukázal na to, že obhájce mu byl ustanoven až dne 14. 11. 1995
(§36 odst. 3 tr.ř.) a i když byly důkazy před soudem vedeny
znovu, má za to, že soud vycházel i z části důkazů, které byly
provedeny v počátku přípravného řízení, tedy v době kdy právně
zastoupen nebyl. Poukázal i na to, že v kritické době bylo
přezkoumáno soudy jeho předchozí odsouzení a rozhodnutí konečné
(Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1994, sp. zn. 3 To 125/94)
bylo vydáno až den poté, kdy se měl dopustit druhého ze skutků,
pro které byl v označeném řízení uznán vinným. Za podstatné však
pokládá i to, že v dané věci nebyly naplněny ani materiální znaky
zvlášť nebezpečné recidivy, když jeho chování po propuštění na
svobodu bylo velmi dobré, žil klidně a spořádaně, což bylo
prokázáno i zprávami z místa bydliště. poukázal i na motiv svého
činu, kterým byla výlučně žárlivost s tím, že jeho jednání nemělo
závažných následků. Zdůraznil, že charakter skutků, jichž se
dopustil v roce 1978 a těch z roku 1994 (mezi ním a poškozeným) je
zcela neporovnatelný. Konečně vznesl výhrady i vůči znaleckému
posudku z oboru soudního lékařství, který se zabýval schopností
stěžovatele (s ohledem na jeho zdravotní stav) vůbec soudem
shledaným způsobem poškozeného napadnout. Uzavřel, že obecné soudy
neobjasnily skutečnosti svědčící také v jeho prospěch a ve skutku
uvedeném v bodě II. napadeného usnesení polemizoval v otázce
spolupachatelství při nezjištěné existenci dalších osob, které se
na útoku podílely při úvaze o vědomí součinnosti spolupachatelů.
Má za to, že tyto jím označené vady řízení měly za následek
přijetí jím napadeného rozhodnutí a v souhrnu vedly k porušení
jeho práva na spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu podle
čl. 6 odst. 1, 3 písm. b), c) Úmluvy, čl. 90 a čl. 95 odst. 1
Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny, kdy
jde o práva, jež jsou mu ústavně garantována.
Krajský soud v Ústí na Labem ve svém vyjádření k obsahu
podané ústavní stížnosti ze dne 16. 1. 2002 uvedl, že odkazuje na
obsah svého rozhodnutí v němž jsou rozvedeny důvody, které ho
vedly k zamítnutí stěžovatelem podaného odvolání. Stran uvedené
námitky podjatosti vůči soudu I. stupně vznesené stěžovatelem
uvedl, že je sice pravdou, že podaná stížnost proti usnesení
Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 11. 1997 byla nesprávně
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem zamítnuta jako
opožděná, rozhodnutí je však pravomocné a přes podaný podnět ke
stížnosti pro porušení zákona, nebylo tímto mimořádným opravným
prostředkem zrušeno; nová námitka podjatosti pak v řízení před
soudem vznesena nebyla.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřilo i Krajské státní
zastupitelství v Ústí nad Labem přípisem ze dne 28. 12. 2001
s tím, že ohledně vznesené námitky podjatosti vůči soudu I. stupně
byl ve skutečnosti formálně porušen zákon, když podaná stížnost do
rozhodnutí soudu I. stupně o uvedené podjatosti byla nadřízeným
soudem nesprávně zamítnuta, jako podaná opožděně, přesto, že
stěžovatelem byla podána do protokolu u hlavního líčení
bezprostředně po vyhlášení předmětného usnesení, kterým se ve věci
rozhodující senát nevyloučil z úkonů trestního řízení. Stran
namítaného porušení práva na obhajobu, úvah o naplnění podmínek
zvlášť nebezpečné recidivy či výhrad k hodnocení provedených
důkazů odkázalo na obsah napadeného usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem, se kterým se co do důvodů v něm uvedených,
shoduje.
Dle ust. §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem
účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat
další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podáním ze
dne 14. 6. 2002 a účastník řízení podáním ze dne 12. 6. 2002,
vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a vzhledem
k tomu, že ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat
další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci
upuštěno.
Po zvážení uvedeného spisového materiálu, argumentace vedené
stěžovatelem i vyjádření dalšího účastníka řízení a účastníka
vedlejšího, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní
stížnost je důvodná. Připomíná však, že je to pouze hledisko
ústavněprávní, které jako jediné zakládá ingerenci Ústavního soudu
do jurisdikční činnosti soudů obecných. Takto zjistil, že ty ve
své rozhodovací činnosti postupovaly v rozporu zejména s obsahem
hlavy páté Listiny. Stěžovatel zejména poukázal na okolnosti za
kterých bylo jeho jednání posouzeno obecnými soudy v dané věci
v takové míře závažnosti, že bylo shledáno, že skutků, kterými byl
uznán vinným se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista za
splnění podmínek vymezených ust. §41 odst. 1 tr. zák., podle
kterého "pachatel, který znovu spláchal zvlášť závažný úmyslný
trestný čin, ač byl již pro takový nebo jiný zvlášť závažný
úmyslný trestný čin potrestán, považuje se zvlášť nebezpečného
recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména
vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení,
podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro
společnost". V tomto směru Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl
odsouzen v minulosti jednou, a to nepochybně i v souvislosti
s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1994 (jak již
uvedeno) pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Nelze však
přehlédnout, že výkon trestu, který mu byl uložen a posléze
zmírněn započal v roce 1978 a vykonal v roce 1990. Skutků, ve
kterých byl obecnými soudy shledán také dvojnásobný pokus
k ublížení na zdraví (§8/1 k §222/1 tr. zák.) se dopustil
v roce 1994, tedy po šestnácti letech, kdy uplynuly čtyři roky od
doby kdy ukončil výkon trestu. Nebylo, jak plyne z příslušných
zpráv k jeho osobě výhrad. Nelze ani přehlédnout, že stěžovatel je
hodnocen znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie
(znalecký posudek byl podán v roce 1997) jako simplexní osobnost
s podprůměrným intelektem, je negramotný, i když je schopen
rozpoznat smysl a význam trestního řízení. Bez významu zajisté
není ani nepochybně zjištěný motiv, který stěžovatele vedl
k popsanému jednání, kdy žárlil na poškozeného, která se důvěrněji
stýkal s jeho manželkou, kdy v těchto souvislostech je na místě
znovu přihlédnout k jednoduché osobnosti stěžovatele. Konečně
nutno připomenout, že jednání (skutky) pro které byl odsouzen
zůstalo pouze ve stadiu pokusu, zajisté i z pohledu fyzických
dispozic stěžovatele na straně jedné a poškozeného na straně
druhé. V dané věci tak zřetelně vystupují do popředí tzv.
materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, které se váží
obecně na tzv. materiální pojetí trestného činu vymezené ust.
§3 tr. zák. Na místě je zejména pečlivá úvaha o tom zda opětovné
spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za
předchozí takový trestný čin potrestán podstatně zvyšuje stupeň
nebezpečnosti později posuzovaného trestného činu pro společnost.
To i v souvislosti s dalšími okolnostmi vymezenými v souvislosti
se stanovenou trestní sazbou (§33, §34 i §88/1 tr. zák). Závěr
obecného soudu o tom, že pachatel se trestné činnosti dopustil
jako zvlášť nebezpečný recidivista musí být přesvědčivě prokázán
a zdůvodněn, a to i proto, že takové zjištění má výrazný vliv na
kvalifikování trestné činnosti s rasantním dopadem na druh
a výměru ukládaného trestu. V dané věci je na místě znovu
zdůraznit dlouhou dobu, která uplynula od předchozího odsouzení
(jediného), jeho celkem bezproblémové chování i komplexní
hodnocení osobnosti stěžovatele, jeho osobního profilu,
charakterových a psychických vlastností, následků jeho jednání,
jakož i motivu, způsobu jeho spáchání a také stadia, ve kterém se
nacházela jeho trestná činnost. V rámci materiální podmínky zvlášť
nebezpečné recidivy je nezbytné odpovědně zhodnotit takto:
konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, jak předchozího,
jak byl v minulosti zjištěn soudem, tak i trestného činu nyní
souzeného, a to podle hledisek uvedených v §3/4 tr. zák., kdy
i z takového pohledu nelze dospět k závěru, že stěžovatel byl
v rámci své předchozí (a jediné) kolizi s trestním zákonem osobou,
která by byla dominantní či aktivní v rámci tehdy spáchané trestné
činnosti. Souhrn uvedených skutečností vede Ústavní soud
k přesvědčení, že v dané věci nebyly naplněny materiální podmínky
zvlášť nebezpečné recidivy v rámci jím spáchaných trestných činů.
Na margo věci nutno uvést, že odůvodnění rozhodnutí obou obecných
soudů stran jimi shledaného znaku zvlášť nebezpečné recidivy je
pouze formální, bez zjištění a vysvětlení okolností, které je
zapotřebí, z pohledu již uvedeného, k pojmu zvlášť nebezpečné
recidivy vždy vztáhnout. V důvodech označených rozhodnutí stran
zvlášť nebezpečné recidivy oba soudy pouze konstatují určité
skutečnosti, aniž by jakýmkoliv způsobem vysvětlily co v nich
spatřují, co z nich vyplývá a co z nich také dovozují, a to
zejména ke zjištěním, které bezpochyby učinily a musely být takto:
známé. Nedostály tak ani zákonným nárokům na odůvodnění svých
rozhodnutí z hlediska požadavků stanovených v §125 tr.ř., kdy
nestačí zejména ani v souvislosti s úvahami o zvlášť nebezpečné
recidivě pouze paušální frázovité citování zákona, nýbrž je nutné
posoudit, stanovit, ale také zdůvodnit míru zvláštnosti
a jedinečnosti projednávaného případu. Ve svém důsledku tak postup
obecných soudů v naznačeném směru vybočil ze zákonných hledisek do
té míry, že jím byl zasažen znovu čl. 36 odst. 1 Listiny ve
spojení s čl. 39 Listiny a překročil tak již hranice
protiústavnosti.
V souvislosti s argumentací vedenou stěžovatelem je nutno
ovšem odmítnout jeho námitku ohledně časových souvislostí ve
vztahu k rozhodnutím o jeho předchozím odsouzení (potrestání) ke
kterému prokazatelně došlo (i s ohledem na rozhodování Vrchního
soudu v Praze) před tím než spáchal trestnou činnost, která se
vztahuje k obsahu podané ústavní stížnosti. Stejně tak nelze
souhlasit s námitkami stěžovatele ohledně způsobu a rozsahu
vedeného dokazování, které bylo vedeno zákonem (trestním řádem)
odpovídajícím způsobem. Obecné soudy v důvodech svého rozhodnutí
odpovídajícím způsobem vysvětlily o jaké důkazy svá rozhodnutí
opřely, proč některé z navrhovaných neprovedly, zabývaly se
i přiléhavě přednesenými znaleckými posudky i vystoupeními znalců
v rámci konaných hlavních líčení. Neobstojí ani námitka na
porušení práva na obhajobu, neboť prokazatelně vzdor osobě
stěžovatele nelze mít za nepochybné, že byly zřetelně
a jednoznačně dány podmínky nutné obhajoby z hlediska ust. §36
odst. 2 tr.ř. již od počátku přípravného řízení, přihlížeje
v konečném důsledku k tomu, že obhájce byl stěžovateli (a to je
podstatné) ustanoven (§36/3 tr.ř.) v době, která předcházela
podstatné části dále vedeného trestního řízení což i z hlediska
v té době vedeného dokazování umožnilo stěžovateli i s pomocí
obhájce reálně a efektivně vést svou obhajobu, jak konečně i ze
spisového materiálu ve věci vedeného je zřejmé. Je skutečností, že
stěžovatel v rámci hlavního líčení konaného dne 3. 11. 1997
prostřednictvím své obhájkyně vznesl námitku podjatosti (návrh na
vyloučení předsedy senátu a přísedících soudu I. stupně, který
v jeho věci rozhodoval) z hlediska ust. §30 odst. 1 tr.ř.
V tomtéž hlavním líčení (po poradě senátu) soud I. stupně
prohlásil usnesení, kterým vyslovil, že předseda senátu ani
přísedící podle §30 odst. 1 tr.ř. nejsou v trestní věci
stěžovatele (obžalovaného) vyloučeni z vykonávání úkonů trestního
řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn.
2 T 403/96. Do takto vyhlášeného usnesení podal na místě, do
protokolu o hlavním líčení konaném dne 3. 11. 1997 stěžovatel
stížnost. Všechny tyto skutečnosti jsou pak v uvedeném protokolu
(čl. 168 předmětného spisu) jednoznačně uvedeny. Obsahem vznesené
námitky podjatosti bylo jeho přesvědčení, že označení soudci jeho
věc neprojednávají nestranně, a to i v souvislosti s článkem
publikovaným v Severočeské příloze novin Mlada fronta Dnes ze dne
8. 10. 1997, který se týkal jeho osoby tak, jako by již byl
odsouzen. O podané stížnosti rozhodoval Krajský soud v Ústí nad
Labem, jako soud stížnostní a ten dne 8. 12. 1997 podanou stížnost
usnesením, č.j. 4 To 741/97-183, podle §148 odst. 1 písm. b)
tr.ř. zamítl, jako stížnost, která byla podána opožděně. Vycházel
z toho, že napadené usnesení nebylo oznámeno v přítomnosti
účastníků řízení, a proto příslušnou třídenní lhůtu k jejímu
podání odvodil z doby, kdy bylo napadené usnesení doručeno poštou
stěžovateli a jeho právnímu zástupci, kdy z rozvedených dat tohoto
doručování dovodil, že stížnost byla podána opožděně. Uvedené
usnesení včetně důvodů v něm obsažených však bylo zjevně vydáno
v rozporu s prokazatelným faktem, totiž s tím, že stěžovatel do
něj podal stížnost do protokolu o hlavním líčení za okolností již
shora uvedených a tedy včas. O takto podané stížnosti je ovšem
povinností stížnostního soudu rozhodnout věcně při respektování
zejména ust. §31 tr.ř., kdy při zejména zachování lhůty k podání
stížnosti se nadřízený soud musí zabývat argumentací v ní uvedenou
a z tohoto hlediska také rozhodnout. Účelem ustanovení obsažených
v hlavě druhé, třetího oddílu trestního řádu je nepochybně upevnit
důvěru účastníků řízení a nakonec i veřejnosti v nestrannost
postupu orgánů činných v trestním řízení. Jestliže stížnostní soud
v uvedené části trestního řízení nesprávně (nezákonně) a tedy
v rozporu s příslušným procesním předpisem (trestním řádem)
podanou stížnost zamítl z důvodů ryze formálních, ač byly splněny
podmínky pro její věcné projednání, odepřel tak v konečném
důsledku právo stěžovatele na rozhodnutí v této části trestního
řízení, když takové rozhodnutí nelze považovat za bezvýznamné
i pro případný další postup soudů v celém trestním řízení vedeného
proti stěžovateli. Z pohledu řečeného tak nelze než uzavřít, že
uvedeným postupem a rozhodnutím, které z něj vzešlo porušil právo
na soudní ochranu vyjádřené v čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i v čl.
6 odst. 1 Úmluvy, neboť každý se může domáhat stanoveným postupem
svého práva u nezávislého a nestranného soudu, když zejména
i nestrannost soudu musí být vždy zřetelně a nepochybně zajištěna.
Současně je nutné zdůraznit, že rozhodování o podjatosti soudu
(soudů) je rozhodováním, které je v rámci řízení vedeného před
obecnými soudy relativně samostatné, samozřejmě s důsledky, které
z takového rozhodování mohou vzejít a které přirozeně mohou mít
výrazná dopad na další průběh soudního řízení, a to jakkoliv.
Jinak řečeno, podle zákona obecné soudy rozhodují usnesením
o otázkách, které upravují buď průběh či způsob řízení, nebo
v otázkách, které s věcí samotnou souvisí, nicméně, které na
vlastní rozhodnutí v meritu věci zpravidla nemají podstatný vliv,
pokud jím obecné soudy nerozhodují právě o meritu věci; přesto
však některá rozhodnutí vydaná formou usnesení mohou mít
(a zpravidla mívají) pro obžalovaného ať procesní nebo jiné,
nikoli zanedbatelné důsledky. V případech tohoto druhu stupni
závažnosti takového rozhodnutí dává zákon výraz tím, že proti němu
připouští opravný prostředek závažnost (tedy např. právě
v rozhodnutí o námitce podjatosti soudu - §30, §31 tr.ř.).
S ohledem na uvedené je na místě připomenout ust. §72 odst. 1
písm. a), odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o ÚS, podle kterého je
ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst.
1 písm. d) Úmluvy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím
v řízení, jehož byla účastníkem bylo porušeno její základní právo
nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou
podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů,
kdy tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním
prostředku, který zákon o ochraně práva poskytuje. Zmíněným
posledním prostředkem v dané věci, který navrhovatel využil byla
právě jeho stížnost k odvolacímu soudu. Předmětná lhůta pak
s poukazem na uvedené začala navrhovateli plynout ode dne doručení
zmíněného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, tedy dnem 8.
12. 1997. Ve stanovené lhůtě vymezené tímto datem však navrhovatel
ústavní stížnost prokazatelně nepodal a své námitky uplatnil až
v rámci ústavní stížnosti, kterou podal dne 6. 12. 2001, tedy
zjevně po lhůtě vymezené zák. o ÚS pro podání ústavní stížnosti.
V dalším řízení před obecnými soudy už námitku podjatosti
navrhovatel nevznesl. Přes shora konstatované pochybení odvolacího
soudu, jak již rozvedeno, nezbylo Ústavnímu soudu než s poukazem
na uvedené v této části ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm.
b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, odmítnout.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než jak již
uvedeno v podstatné části podané ústavní stížnosti vyhovět
a z hlediska ust. §82 odst. 1, 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadené
rozhodnutí zrušit, když shledal, že jeho vydáním a postupem, který
mu předcházel bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní
ochranu z hlediska již uvedeného čl. 36 odst. 1, ale i čl. 39
Listiny. Ze stejných důvodů zrušil i rozhodnutí soudu I. stupně,
přihlížeje i k zásadám procesní ekonomie.
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. července 2002