ECLI:CZ:US:2002:3.US.713.01
sp. zn. III. ÚS 713/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Mgr. J.J., právně zastoupeného Mgr. P.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2001, čj. 10 Co 475/2001-80, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 4. 2001, čj. 15 C 37/2000-61, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 12. 12. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2001, čj. 10 Co 475/2001-80, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 4. 2001, čj. 15 C 37/2000-61. Navrhovatel tvrdil, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva, zejména právo na spravedlivý proces, podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Karlových Varech, sp.zn. 15 C 37/2000 a z něj zjistil, že dne 2.3.2000 podala J.J. Okresnímu soudu v Karlových Varech žalobu o výživné manželky proti J.J. (ústavní stěžovatel). Žalobu odůvodňovala tím, že je dosud manželkou J.J., ten však v únoru 1998 opustil společnou domácnost. Manželé spolu podnikali v obchodní činnosti a zisk dělili v poměru 1:1. Žalobkyně skončila s podnikáním ke dni 31. 12. 1999 a od té doby nemá, kromě podílu na zisku z podnikání manžela, jiný příjem. Manžel jí přispívá na výživu dětí, avšak od 1.2.2000 jí nedává žádné další finanční prostředky.
Okresní soud dne 30. 5. 2000 rozsudkem, čj. 15 C 37/2000-15 rozhodl, že žalovaný je povinen platit žalobkyni výživné ve výši 20.000,- měsíčně, zaplatit výživné splatné ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 59.355,- Kč a uhradit náklady řízení. Soud odůvodnil rozhodnutí tím, že účastníci uzavřeli v roce 1990 manželství. Toto manželství bylo rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech dne 22. 5. 2000 rozvedeno, rozsudek nenabyl v době vydání citovaného rozhodnutí právní moci. Žalobkyně má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem a se žalovaným podnikala v oboru obchodu. Později, od 1. 1. 2000, na popud manžela podnikat přestala, nikde nepracuje a není ani vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání na ÚP. Manželé se dohodli, že si budou dělit zisk z manželova podnikání na polovinu. Začátkem roku 2000 obdržela žalobkyně od žalovaného částku 244.000,- Kč jako polovinu zisku z podnikání. Od února roku 2000 však žalovaný žalobkyni žádné peníze nedává a odstěhoval se ze společné domácnosti. Bydlí ve společné domácnosti se svou družkou, se kterou má další dítě. Žalobkyně tedy má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem a žalovaný ke třem nezletilým dětem. Soud rozhodl o povinnosti žalovaného platit žalobkyni výživné ve výši 20.000,- Kč měsíčně, neboť podle zákona je žádoucí, aby oba manželé měli přibližně stejnou životní úroveň. Žalovaný v podnikání pokračuje a je pravděpodobné, že jeho příjem v roce 2000 dosáhne stejné výše, jako v roce 1999, kdy činil cca 40.000,- Kč měsíčně.
Tento rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, ve kterém poukázal na to, že soud v rámci řízení neprovedl důkazy, na které se v odůvodnění rozsudku odvolává, ale pouze určité listiny konstatoval, nezjišťoval odůvodněné potřeby obou manželů, nezjistil skutkový stav v době vydávání rozhodnutí a nevzal v úvahu, že žalobkyně nikde nepracuje a ani se o zaměstnání nikde neucházela. Krajský soud v Plzni dne 3. 11. 2000 rozsudkem, čj. 10 Co 1041/2000-27, napadený rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Zavázal soud I. stupně k tomu, aby zkoumal důvody, které vedly žalovaného k tomu, že neplní ze své strany povinnosti vyplývající ze zákona o rodině, příčiny rozvratu manželství a možnosti manželů opatřit si své osobní potřeby. Rovněž soud zavázal k provedení důkazů způsobem, který předvídá §129 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Následně pak Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 30. 4. 2001, čj. 15 C 37/2000-61 rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni výživné v celkové částce 72.904,- Kč a náklady řízení. V odůvodnění uvedl, že manželství účastníků bylo rozvedeno dne 22. 5. 2000 a rozsudek nabyl právní moci dne 22. 6. 2000. Rozhodoval tedy jen o výživném za období od podání žaloby do právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Žalobkyně má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem. V roce 1999 každý z manželů čerpal z podnikání odměnu ve výši 20.000,- Kč měsíčně. Žalobkyně ukončila svou účast na podnikání na výslovnou žádost žalovaného ke dni 31. 12. 1999. Do dne 10. 8. 2000, kdy nastoupila jako účetní žalobkyně nepracovala. Začátkem roku 2000 jí byla vyplacena částka 244.555,- Kč, ze které zaplatila daň a investovala ji do zimní dovolené s dětmi a výměny oken v nemovitosti, kterou z jedné poloviny vlastní. Z daňového přiznání žalovaného vyplynulo, že měl pravidelný příjem a kromě částky 244.555,- Kč měl k dispozici ještě částku 277.186,- Kč. Soud dospěl k závěru, že žaloba je po právu, protože oba manželé mají právo na stejnou životní úroveň a částku 20.000,- Kč, kterou požadovala žalobkyně, mohl zaplatit, protože to bylo v jeho finančních možnostech. Tento rozsudek opět napadl navrhovatel odvoláním, v němž namítal, že soud I. stupně nedostatečně provedl dokazování a nesprávně hodnotil provedené důkazy. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 9. 2001, čj. 10 Co 475/2001-80, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně i jeho právními závěry.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl navrhovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že obecné soudy v řízení neprovedly některé navržené důkazy, aniž by v odůvodnění rozsudků uvedly, proč tak neučinily. Soudy se omezily na provádění důkazů pouze k prokázání výše příjmů navrhovatele, přičemž dávaly rovnítko mezi výši příjmů a životní úrovní stran. Porušily tím rovnost účastníků řízení. Navíc některé důkazy soud I. stupně jen "konstatoval", na což odvolací soud, přes námitky navrhovatele, obsažené ve druhém odvolání, vůbec nereagoval. Soudy tak, podle názoru navrhovatele, závažným způsobem porušily zásadu spravedlivého procesu, danou čl. 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že podle jeho názoru nebyla ústavní práva navrhovatele porušena.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Článek 90 Ústavy, článek 36 Listiny i článek 6 Úmluvy, jejichž porušení navrhovatel namítal, zakotvují právo na tzv. spravedlivý proces, tedy právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy jsou přitom povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu,. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl.1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Navrhovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvého stupně některé listinné důkazy neprovedl, ale pouze "konstatoval". Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že soud I. stupně v rámci řízení postupoval v souladu s ust. §129 odst. 1 o.s.ř., když v rámci dokazování konstatoval, tj. přednesl stručně obsah, příslušných listin (u některých písemností je v protokolu výslovně uvedeno "čteno nahlas"). Navrhovatel ostatně nenamítal, že by soud k listinným důkazům nepřihlédl nebo že by se k nim nemohl vyjádřit, že by mu nebyl obsah těchto listin, založených ve spisovém materiálu, znám apod. Ve své podstatě brojí jen proti slovnímu obratu (formulaci), uvedeném v odůvodnění rozsudku, totiž že soud "konstatoval" určitý důkaz. V uvedené formulaci odůvodnění rozsudku však Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces nespatřuje. Pokud jde o námitku, že soud neprovedl určité navrhované důkazy (výslech účetní a daňového poradce, výslech současné manželky žalovaného jako svědkyně o jeho životní úrovni, ohledání bytů obou účastníků) a neuvedl proč navrhované důkazy neprovedl, Ústavní soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl důkazní řízení v rozsahu, který tvoří spolehlivý podklad pro posouzení věci. Provedení dalších důkazů, navrhovaných ústavním stěžovatelem nemohlo mít zásadní vliv na rozhodnutí soudu. Soud své rozhodnutí, podle názoru Ústavního soudu přesvědčivě, odůvodnil. Při dokazování postupoval v souladu s ust. 132 občanského soudního řádu a tedy ústavně konformním způsobem. Namítané pochybení nemohla mít vliv na právní posouzení věci, nedošlo jím tedy k zásahu do základního práva navrhovatele na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele daných mu ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Nezbylo mu proto, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu