ECLI:CZ:US:2002:3.US.722.01
sp. zn. III. ÚS 722/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové ve věci navrhovatele R., zastoupeného Mgr. V.M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2001, čj. 28 Ca 93/2000-31 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2001, čj. 28 Ca 102/2000-31, takto:
I.
Ústavní stížnosti, sp. zn. III. ÚS 722/01 a III. ÚS 96/02, se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. III. ÚS 722/01.
II.
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud rozhodl o tom, že ústavní stížnosti stěžovatele sp. zn. III. ÚS 722/01 a III. ÚS 96/02 se spojují k rozhodnutí, protože jde o věc, která má totožný jak skutkový základ, tak i právní aspekty; taktéž rozsudky Městského soudu v Praze, proti nimž označené ústavní stížnosti směřují, se liší pouze uvedením jiných správních (celních) rozhodnutí týchž orgánů, jinak jde jak po formální, tak i obsahové stránce o naprosto shodná rozhodnutí. Z důvodu hospodárnosti řízení je proto namístě o těchto ústavních stížnostech rozhodnout společně [§63 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), §112 odst. 1 o. s. ř.], jak je patrno ze znělky výroku I tohoto usnesení.
II.
Ústavními stížnostmi, podanými včas (§72 odst. 2 zákona) a co do formálních podmínek ve shodě s tímto zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka ve své celní věci proti rozhodnutím správního soudu (rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2001, čj. 28 Ca 93/2000-31 a rozsudku ze dne 5. 10. 2001, čj. 28 Ca 102/2000-31) a tvrdila, že postupem označeného obecného soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod čl. a 96 Ústavy ČR).
Těmito rozhodnutími byly zamítnuty žaloby stěžovatelky, jimiž se domáhala zrušení správních (celních) rozhodnutí C.ú. ze dne 7. 4. 1999, čj. TR-0-34/99 a rozhodnutí ze dne 8. 4. 1999, čj. TR-0-43/99, jimiž jí byly uloženy pokuty za celní delikty ve výši 60.000,- Kč, respekt. 5.000,- Kč. Stěžovatelka vedla, že její právní předchůdce v průběhu let 1993 až 1997 dovezl ze zahraničí k výkonu své podnikatelské činnosti 17 motorových vozidel. S ohledem na to, že zařazení vozidel pod položku, respekt. podpoložku, celního sazebníku nebylo jednoznačné a výklad celního sazebníku neměla k dispozici, vozidlo vždy bylo předvedeno celníkovi C.ú. před předložením celního prohlášení. Následnou kontrolou C.ú. dospěl k závěru, že všechna dovezená vozidla byla pod položkou celního sazebníku zařazena nesprávně, což bylo důvodem uložení pokut za celní delikty a vydání dodatečného platebního výměru na clo a daň z přidané hodnoty. Stěžovatelka tvrdí, že Městský soud v Praze při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu pochybil, když se řídil nesprávným právním názorem, opřeným o nesprávný výklad ustanovení §105 odst. 4, §104 odst. 1 písm. d) a e) a §127odst. 1 až 3 celního zákona a dále, že v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení před soudem akceptoval námitku žalovaného celního ředitelství, že vozidla nebyla v celním prohlášení popsána tak, aby to umožnilo jejich identifikaci a kontrolu správnosti zařazení do podpoložky celního sazebníku, ačkoliv důvodem pro uložení sankcí za celní delikt bylo nesprávné zařazení vozidel do položky celního sazebníku. Stěžovatelka je toho názoru, že za správnost zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku a stanovení celní sazby odpovídá celní úřad, neboť se jedná o náležitosti rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého režimu. Tento právní názor údajně zastávají i některé soudy, přičemž poukázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve věci, sp.zn. 22 Ca 409/98, uveřejněný v Bulletinu advokacie č. 5/2000. Za nesprávné nebo nepravdivé údaje ve smyslu §293 písm. d) celního zákona, z něž odpovídá deklarant, lze považovat dle jejího názoru pouze ty, jež se týkají zboží samotného (např. jeho kvality, množství, ceny).
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že projednával celkem 17 žalob stěžovatelky proti rozhodnutím celních orgánů, kterými byla stěžovatelce uložena sankce za celní delikt podle §293 písm. d) celního zákona. K námitce stěžovatelky, že nebyla dodržena jednoroční subjektivní lhůta pro uložení sankce podle §301 celního zákona uvedl, že pokud by zboží v odstavci 31 jednotné celní deklarace bylo stěžovatelkou řádně popsáno, ale v odstavci 33 nesprávně zařazeno, dověděly by se celní orgány o porušení zákona, tj. o uvedení nesprávné položky celního sazebníku stěžovatelkou v odstavci 33, již přijetím jednotné celní deklarace. Protože však stěžovatelka zboží v odstavci 31 dostatečně nepopsala, dověděly se celní orgány až při následné kontrole o jaké zboží se skutečně jednalo, a tím i o tom, že nebylo stěžovatelkou zařazeno pod správnou položku celního sazebníku. Soud se zabýval i námitkou, že zboží bylo zařazeno po konzultaci s celním úřadem a že celník vozidlo před podáním celního prohlášení viděl. Tuto námitku zhodnotil jako neprůkaznou a konkrétními důkazy nepodloženou. Nelze proto podle jeho názoru hovořit o porušení rovnosti práv účastníků řízení před soudem. Je toho názoru, že právo na spravedlivý proces nebylo porušeno, neboť toto právo nezaručuje úspěch v soudním sporu. Věc stěžovatelky byla projednána veřejně, v její přítomnosti, soud se jí podrobně zabýval, vypořádal se s všemi žalobními námitkami a svůj právní názor vyjádřil v odůvodnění rozsudku.
Ústavní soud si dále vyžádal spisy Městského soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 93/2000 a sp.zn. 28 Ca 102/2000 a poté co se seznámil se spisovým materiálem, dospěl k závěru, že podaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněný.
Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatelky o nezákonnosti napadených rozsudků správního soudu a správních aktů jim předcházejících, z čehož pak dovozuje porušení svého ústavně zaručeného základního práva obrátit se na nezávislý a nestranný soud, s žádostí o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Dle přesvědčení Ústavního soudu uvedené tvrzení stěžovatelky obsahuje zjevný rozpor, neboť je evidentní, že k porušení základního práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy by došlo tehdy, kdyby jí v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny byla odepřena možnost domáhat se tohoto svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. kdyby pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podané návrhu nebo zůstal bez zákonného důvodu nečinným, což se v jejím případě nestalo. Skutečnost, že správní soud v napadených rozhodnutích vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod ústavní stížnosti. Pokud tedy jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem správního soudu byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Neuvádí-li stěžovatelka další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry správního soudu.
Pokud jde o poukaz stěžovatelky na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, je Ústavní soud toho názoru, že posouzení toho, zda specifikace předmětného motorového vozidla, uvedená v odstavci 31 celní deklarace, je dostačující k tomu, aby umožnila řádnou kontrolu správnosti zařazení zboží do odpovídající položky celního sazebníku, je výlučnou záležitostí správního soudu.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že se ztotožňuje s právním názorem Městského osudu v Praze, vyjádřeným v napadených rozsudcích, že celní orgány se dověděly o tom, že stěžovatelka porušila povinnost vyplývající z celních předpisů až následnou kontrolou dne 10.11. 1998, a že tedy je zachována lhůta pro uložení sankce za celní delikt.
Z takto rozvedených důvodů byly návrhy na zahájení řízení o ústavní stížnosti shledány zjevně neopodstatněnými. Jejich zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavních stížností, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněných ústavních stížnostech bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky výroku II tohoto usnesení patrno.
S ohledem na uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu