ECLI:CZ:US:2002:3.US.730.01
sp. zn. III. ÚS 730/01
Usnesení
III. ÚS 730/01
Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatele Ing. M.P., zastoupeného JUDr. P.O., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2001, č. j. 28 Cdo 1715/2001-213, Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 1998, sp. zn. 20 Co 19/97, a Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. října 1996, sp. zn. 6 C 178/95, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše citovaných rozsudků, jimiž podle jeho přesvědčení došlo k zásahu do práv, zaručených mu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 věta první Ústavy. Uvedl, že tento zásah spatřuje především v tom, že se žádný z dotčených soudů nezabýval základními fakty, jež se týkaly nároků žalobkyně na vydání restituovaného majetku, odvolací soud pak při přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně zcela pominul zákonné podmínky pro jeho vydání a v rozporu s §5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., mu přiznal pouze nárok k id. polovině restituovaného majetku. Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl, když odkázal na odůvodnění rozsudku soudu II. stupně
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozsudků bylo zjištěno, že předmětem soudního zkoumání byla mj. dohoda o vydání věci, uzavřená dne 1. srpna 1991 mezi M.ú. a stěžovatelem, na základě níž mu byly vydány restituované nemovitosti v celém rozsahu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vstoupil do nároků svého otce, tj. zákonného dědice jedné ideální poloviny majetku po zemřelých rodičích, když dalším dědicem id. poloviny byla sestra otce, nelze pochybovat o správnosti závěrů soudů - že vydáním celého předmětného restituovaného majetku by nabyl stěžovatel více práv, než která by náležela jeho otci, tj. zůstaviteli, po němž se on stal dědicem. Pokud jde o tento závěr, nezbývá, než odkázat na podrobná odůvodnění obsažená v rozsudcích Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 1998 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. října 2001, jež se na rozhodnutí soudu II. stupně odvolal, když v nich, za použití §3 zák. č. 87/1991 Sb. správně vyložily, proč stěžovatel nebyl osobou oprávněnou k id. polovině majetku, k níž by ani jeho předchůdce, tj. otec, dědická práva nenabyl, a proč tedy k této id. polovině nemohl být stěžovatel oprávněným i za situace, kdyby jiné osoby na ni restituční nárok neuplatnily (§5 odst. 1 cit. zákona). Pro tyto skutečnosti lze uzavřít, že Nejvyšší soud ČR zamítl dovolání stěžovatele důvodně a zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, shledán nebyl.
Pro výše uvedené byl návrh v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2002