Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.10.2002, sp. zn. III. ÚS 74/02 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 126/28 SbNU 85 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:3.US.74.02

sp. zn. III. ÚS 74/02 Nález Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2002 v senátě, ve věci ústavní stížnosti J. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2001, č. j. 7 To 606/2001-390, v trestní věci, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2001, č. j. 7 To 606/2001-390, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 18. července 2001, č. j. 1 T 42/2001-365, se zrušují. Odůvodnění: I. Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 30. ledna 2002 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2001, č. j. 7 To 606/2001-390, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 18. července 2001, č. j. 1 T 42/2001-365, kterým byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle uvedeného zákonného ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Uvedeným rozhodnutím se cítí být dotčen v základním právu na soudní ochranu, plynoucím z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ze spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 1 T 42/2001, který si Ústavní soud vyžádal, dále z ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo k předmětné věci zjištěno následující: Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 18. července 2001, č. j. 1 T 42/2001-365, uznal stěžovatele vinným, že proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čímž spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Na základě provedených skutkových zjištění, zejména pak z výpovědi poškozeného, pod skutkovou podstatu trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. obecný soud podřadil skutkový stav, dle něhož dne 22. října 2000 kolem 21. hodiny v ulici B. v Chebu poté, co nezletilý P. F. odmítl dát bratrancem stěžovatele V. Š. vyžadovanou cigaretu a peníze, V. Š. jej zatlačil za živý plot, snažil se vzít peněženku, stěžovatel a spoluobviněný J. L. poškozeného obstoupili, "obžalovaný J. S. vyzval V. Š., ať poškozeného ponechá, jestli peníze sám vydá a když P. F. ze strachu před obžalovanými toto nakonec učinil, J. L. poté převzal od něj nejméně 100 Kč v drobných mincích vysypaných poškozeným do jeho rukou a teprve poté, když se V. Š. domáhal ještě peněz dalších v bankovkách, umožnili obžalovaní", tj. stěžovatel a spoluobviněný J. L., "nezletilému P. F. odejít a v dalších útocích J. S. V. Š. již zabránil a poškozenému dal pokyn, aby místo urychleně opustil", přičemž "sami obžalovaní pak odešli". Protiprávnost jednání, jakož i úmysl stěžovatele pak obecný soud spatřoval ve skutečnosti, že stěžovatel, vzhledem k situaci na místě činu, si musel být vědom toho, že podstatně mladším napadeným poškozeným zřejmě bude vnímán jako společník od počátku útočícího V. Š., čímž "takto vědomě mladistvý J. L. i J. S. spolupůsobili na vůli nezletilého poškozeného a jestliže byli jednoznačně i podle vlastních doznání přítomni vydání peněz P. F. do rukou přímo mladistvému J. L., není možné jejich konání kvalifikovat jinak, než jako spolupachatelství na trestném činu loupeže. Oba jmenovaní totiž aktivně podíleli se na použití pohrůžek bezprostředního násilí v jasně projevovaném úmyslu V. Š. zmocnit se peněz poškozeného a tedy ve vztahu ke všem útočníkům cizích věcí." Jakkoli byl stěžovatel již potrestán za stejný zvlášť závažný trestný čin, obecný soud dospěl k závěru, že použití trestní sazby podle §42 odst. 1 tr. zák. by bylo vzhledem ke všem okolnostem případu u něj nepřiměřeně tvrdé a přísné a také by znamenalo přepínání trestní represe. Vycházel přitom ze zjištění, že stěžovatel "nepoužil vůči nezletilému poškozenému ani pohrůžek, natož přímého fyzického násilí a žádný z před soudem provedených důkazů jej neusvědčuje ani z toho, že by vydání peněz přímo požadoval. Podstatné ovšem podle názoru soudu je to, že nakonec nepochybně zabránil dalším, a to co do závažnosti stále se stupňujícím útokům V. Š. na poškozeného." Stěžovatel, dle zjištění nalézacího soudu, "ač věděl o tom, že V. Š. je ozbrojen šroubovákem a nožem a znal jej jako osobu vysoce agresivní a ve stavu značného rozčilení a pod vlivem alkoholu neschopnou se jakkoli ovládat, přes jemu samotnému hrozící nebezpečí zakročil nakonec vůči V. Š. natolik důrazně a účinně, že k dalšímu napadání poškozeného z jeho strany přes vyslovované vyhrůžky, obsahující i použití nože, nedošlo." Odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. prosince 2001, č. j. 7 To 606/2001-390, zamítl, když se plně ztotožnil s argumentací soudu nalézacího. Úlohu stěžovatele při spáchání předmětného skutku, kvalifikovaného jako trestný čin loupeže, charakterizoval pak jako roli "toho hodného" ze spoluobviněných. V ústavní stížnosti je obecným soudům vytýkána zejména skutečnost, že v řízení před soudem nebyli slyšeni stěžovatelem navrhovaní svědci, dále skutečnost, že při hlavním líčení soud zcela nepřesně a nedostatečně provedl protokolaci výslechu nejdůležitějšího svědka a současně poškozeného P. F. Dle názoru stěžovatele tento svědek zcela přesně a jednoznačně popsal průběh události, když z tohoto popisu vyplývalo, že stěžovatel se na loupeži žádným způsobem nepodílel, naopak verbálně a poté i fyzicky bránil dalšímu jednání ze strany skutečného viníka V. Š. V ústavní stížnosti je poukazováno na skutečnost, že poškozený u hlavního líčení doznal, že si řádně nepřečetl protokol o výslechu prováděného u vyšetřovatele, v důsledku čehož si nevšiml, že průběh děje byl zapisovatelem vyšetřovatele pozměněn, což mělo za následek zcela jiné právní hodnocení jednání stěžovatele, soud však dle tvrzení stěžovatele do protokolu zapsal pouze část výpovědi poškozeného, a to ještě zkresleně a z tohoto zápisu poté při rozhodování o vině vycházel. Jak bylo již uvedeno, v důsledku namítaných okolností cítí se stěžovatel dotčen v základním právu na soudní ochranu dle z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 3 Listiny. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 23. srpna 2002 předseda senátu 7 To Krajského soudu v Plzni k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. K námitce stěžovatele, že v řízení proti němu nebyly provedeny všechny navrhované důkazy a že tak bylo porušeno základní právo na soudní ochranu, v něm uvádí, že soud je v řízení povinen provést dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu), nemá tedy povinnost provádět všechny důkazy a zejména takové, které jsou nadbytečné, přičemž v daném případě soud považoval za zřejmé, že stěžovatel požadoval výslech svědků, kteří jeho jednání nebyli přítomni, a že šlo o svědky, kteří měli vypovídat účelově v jeho prospěch, pročež šlo o důkazy, které za situace, kdy vina stěžovatele byla spolehlivě prokázána jinými důkazy, by byly nadbytečné. Pokud jde o výpověď svědka P. F., o níž se v ústavní stížnosti uvádí, že protokolace této výpovědi byla v hlavním líčení zkreslena, účastník řízení před Ústavním soudem považuje za zřejmé, že svědek byl soudem velmi podrobně vyslýchán a že stěžovatel, který byl při výslechu přítomen, včetně jeho obhájce, nepodali proti protokolaci žádné námitky, přičemž z protokolu také nevyplývá, že by poškozený P. F. v hlavním líčení doznal, že si nepřečetl protokol o svém výslechu v přípravném řízení a že si nevšiml, že tento byl vyšetřovatelem pozměněn. V dalším se ve vyjádření pak odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a vyslovuje přesvědčení, že v řízení před obecnými soudy nebyla porušena stěžovatelova práva a řízení bylo provedeno v souladu s trestním řádem, jakož i s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Účastník řízení pro uvedené navrhuje, aby ústavní stížnost Jana Siváka byla odmítnuta jako neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podáním ze dne 9. září 2002 se Krajské státní zastupitelství v Plzni v předmětné věci ve smyslu §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vzdalo postavení vedlejšího účastníka. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Dle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem, ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného. Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní soud dokazování spisem Okresního soudu v Chebu sp. zn. 1 T 42/2001. Ve spise Okresního soudu v Chebu sp. zn. 1 T 42/2001: * na č. l. 223-224 je založen protokol o výslechu svědka P. F. v přípravném řízení dne 8. února 2001, v jehož rámci tento rekognicí fotografiemi identifikoval stěžovatele slovy: "Na fotodokumentaci č. 1 poznávám osobu pod č. 3 a je to ten, co mne uklidňoval a hrál toho hodného, jak o něm v protokolu vypovídám."; podíl stěžovatele na skutkovém ději pak svědek popsal takto: po útoku, vedeném V. Š. "mne ten prostřední, co byl starší a měl také kratší vlasy a větší oči, mne začal uklidňovat a chytil mne za ruku a říkal, abych se uklidnil, že se mi nic nestane", po opakovaném útoku V. Š. tohoto "odháněl pryč" a "zeptal se mne potom, jestli on sám chtěl po mně peníze a já mu řekl, že nevím a on se mne ptal znovu a potom jsem mu řekl, že ne. Podle mne si dělal alibi, že s tím nemá nic společného. Potom mi na to řekl, že po mně žádné peníze nechce, ale že pokud bych chtěl, můžu mu nějaké peníze dát." K dotazu obhájce stěžovatele pak svědek uvedl, že "ten co hrál hodného na mne násilí nečinil a jen mi bránil v odchodu, když mne zpočátku obklíčili za tím křovím. On mi bránil v odchodu jen tím že tam stál. Jinak mne nedržel, to až potom, když mne uklidňoval, tak mne držel za ruku. Držel mne tím, že mi vzal ruku mezi své dlaně. V tom nebylo žádné násilí a ani žádný projev násilného jednání. Potom mne ten prostřední bránil před tím ošklivým, aby mne nechal, odstrčil jej k tomu mladšímu na opačnou stranu, abych mohl utéct pryč." * na č. l. 341-342 je založen protokol o hlavním líčení u Okresního soudu v Chebu dne 14. června 2001, dle něhož svědek P. F. uvedl ke skutkovému ději ohledně jednání stěžovatele následující: "Ten obžalovaný vpravo (S.) říkal tomu, co tu není, ať mne nechá být, že to jsou už papírové (peníze) a že jsou to moje peníze. Mně říkal, že už mu to nemám dávat a tomu, co tu není, říkal tenhle (S.), ať mě nechá být a ustoupil, abych mohl odejít." Po opakovaném útoku V. Š. pak dle poškozeného P. F. stěžovatel "přiběhl, stáhl ho, chytil ho a táhl ho pryč ode mne a říkal tomu, co tu není, opakovaně - nech ho být a ať utíkám, já jsem pak utíkal." Dále poškozený uvedl, že peníze pod nátlakem V. Š. dal spoluobviněnému J. L., pak k poznámce soudu, že dle fotodokumentace bylo pro něj dost místa k útěku, uvedl: "Ten ošklivý mě v jednom kuse držel za ruku a pustil mě jenom, když jsem vyndal obsah peněženky." Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci dopadají ustanovení §89 odst. 6, §234 tr. zák. a §2 odst. 6 tr. řádu. Na základě provedeného dokazování obecné soudy v předmětné věci dospěly k závěru, dle něhož stěžovatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (III. ÚS 148/97, III. ÚS 271/96, III. ÚS 166/95 a další) vyslovil názor, dle něhož nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Provedeným dokazováním, zejména pak výpovědí poškozeného, obecné soudy neprokázaly a ani ve svých rozhodnutích netvrdí skutečnost, že stěžovatel se v dané věci dopustil užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Právní konstrukce, již vybudoval nalézací soud, a která následně byla soudem odvolacím akceptována, je založena na úvaze, dle níž protiprávnost jednání, jakož i úmysl stěžovatele pak nutno spatřoval ve skutečnosti, že stěžovatel vzhledem k situaci na místě činu si musel být vědom toho, že podstatně mladším napadeným poškozeným zřejmě bude vnímán jako společník od počátku útočícího V. Š., čímž "takto vědomě mladistvý J. L. i J. S. spolupůsobili na vůli nezletilého poškozeného a jestliže byli jednoznačně i podle vlastních doznání přítomni vydání peněz P. F. do rukou přímo mladistvému J. L., není možné jejich konání kvalifikovat jinak, než jako spolupachatelství trestného činu loupeže. Oba jmenovaní totiž aktivně podíleli se na použití pohrůžek bezprostředního násilí v jasně projevovaném úmyslu V. Š. zmocnit se peněz poškozeného a tedy ve vztahu ke všem útočníkům cizích věcí." Právní závěr nalézacího soudu, dle něhož se stěžovatel "aktivně podílel na použití pohrůžek bezprostředního násilí v jasně projevovaném úmyslu V. Š. zmocnit se peněz poškozeného" nekoresponduje provedeným skutkovým zjištěním a představuje pak doslovně rozpor s konstatováním, jež soud učinil v jiné souvislosti a dle něhož stěžovatel "nepoužil vůči nezletilému poškozenému ani pohrůžek, natož přímého fyzického násilí a žádný z před soudem provedených důkazů jej neusvědčuje ani z toho, že by vydání peněz přímo požadoval. Podstatné ovšem podle názoru soudu je to, že nakonec nepochybně zabránil dalším, a to co do závažnosti stále se stupňujícím útokům V. Š. na poškozeného." Stěžovatel, dle zjištění nalézacího soudu, "ač věděl o tom, že V. Š. je ozbrojen šroubovákem a nožem a znal jej jako osobu vysoce agresivní a ve stavu značného rozčilení a pod vlivem alkoholu neschopnou se jakkoli ovládat, přes jemu samotnému hrozící nebezpečí zakročil nakonec vůči V. Š. natolik důrazně a účinně, že k dalšímu napadání poškozeného z jeho strany přes vyslovované vyhrůžky, obsahující i použití nože, nedošlo." Pro uvedené nelze, než právní závěry nalézacího i odvolacího soudu hodnotit jako nacházející se v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, když z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Za takou interpretaci by bylo lze považovat posuzování jednání stěžovatele ve smyslu legální definice pojmu násilí, obsažené v ustanovení §89 odst. 6 tr. zák., dle něhož trestný čin je spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do bezbrannosti lstí. Pro právní závěr, dle něhož by bylo možno kvalifikovat jednání stěžovatele jako násilí formou lsti, schází však v trestním řízení jakékoli dokazování. Pasivní přítomnost na skutkovém ději, jenž je spjat s jednáním jiných osob, naplňujícím znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže dle §234 tr. zák., by mohla založit toliko naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nepřekažení trestného činu dle §167 tr. zák. Avšak i v tomto možném kontextu právního hodnocení předmětného jednání stěžovatele na úrovni jednoduchého práva skutková zjištění provedená obecnými soudy naznačují spíše aktivní jednání stěžovatele právě ve směru překažení trestného činu, a to v souvislosti se stupňujícími se útoky V. Š. na poškozeného. V postupu obecných soudů shledává tudíž Ústavní soud rozpor s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, jakož i §234 tr. zák. Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého právo, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. III. ÚS 256/01). Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. II. ÚS 22/94, III. ÚS 114/94). Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99, I. ÚS 129/2000, I. ÚS 549/2000). V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva. V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedených právních závěrů v rozhodnutích obecných soudů nelze, než kvalifikovat ve smyslu svévolné aplikace jednoduchého práva a tím porušení základního práva na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2001, č. j. 7 To 606/2001-390, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 18. července 2001, č. j. 1 T 42/2001-365, jímž byly konstatované důvody protiústavnosti založeny, zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 10. října 2002