ECLI:CZ:US:2002:3.US.79.02
sp. zn. III. ÚS 79/02
Usnesení
III. ÚS 79/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. G., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 40 Co 558/2000, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. dubna 2000, sp. zn. 10 C 11/2000, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), mimo ústní jednání dne 12. března 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou (podle razítka podací pošty) dne 1. února 2002 a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů, totiž rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne
4. dubna 2000 (10 C 11/2000-44) a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 10. dubna 2001 (40 Co 558/2000-60), a tvrdil, že těmito rozhodnutími obecné soudy porušily čl. 1 větu prvou Listiny základních práv a svobod a v obsáhlém zdůvodnění v poloze obecného práva navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, zrušil a dále, aby zrušil ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Ústavní stížnost je opožděná.
Z tvrzení stěžovatele, a také z jím připojených příloh se podává, že stěžovatel pravomocný rozsudek sice napadl dovoláním, nicméně že toto - vzhledem k tomu, že hodnota sporu nedosáhla zákonem stanovené hranice (§238 odst. 2, §239 odst. 3 o. s. ř.) - bylo dovolacím soudem jako nepřípustné a limine odmítnuto [§243b odst. 4 al. 1, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Ústavní stížnost lze podat za splnění dalších zákonem předepsaných podmínek ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, bylo stěžovateli doručeno, přičemž takto stanovená lhůta počíná dnem doručení
(§72 odst. 2 zákona).
Jestliže v posuzované věci stěžovatel ústavní stížnost svěřil k přepravě (viz vpředu) dne 1. února 2002, a jestliže rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jako soudu odvolacího, byl mu doručen dne 6. srpna 2001 (č. l. 3 spisu Ústavního soudu), je zřejmé, že zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti není zachována, a proto byla takto podaná ústavní stížnost posouzena jako opožděná.
Na tomto závěru - ostatně ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu - nic nemění skutečnost, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel neúspěšně dovolání, neboť podání dovolání běh lhůty k podání ústavní stížnosti nestaví, resp. její běh se neodvíjí ode dne doručení rozhodnutí dovolacího soudu.
O opožděné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1
písm. b) zákona], aniž by bylo třeba zvlášť rozhodovat o návrhu na zrušení stěžovatelem označeného ustanovení zákona, neboť tento návrh ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu sdílí osud (odmítnutí) ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. března 2002