ECLI:CZ:US:2002:3.US.90.02
sp. zn. III. ÚS 90/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele ing. M. G.,, správce konkursní podstaty "ZD N. H. Ž." v likvidaci, zastoupeného JUDr. A. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 22 Ca 56/2001-26, ze dne 10. 10. 2001 ve spojení s rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Opavě, č.j. O-171/688/2000, ze dne 15. 12. 2000 a rozhodnutím Katastrálního úřadu v Novém Jičíně, č.j. 12-OR-70/2000, ze dne 18. 9. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 6. 2. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2002. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 22 Ca 56/2001-26, ze dne 10. 10. 2001, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Opavě, č.j. O-171/688/2000, ze dne 15. 12. 2000, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Katastrálního úřadu v Novém Jičíně, č.j. 12-OR-70/2000, ze dne 18. 9. 2000, kterým bylo rozhodnuto ve věci evidence pozemků a zapsání druhu a způsobu využití nemovitostí. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho základní právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 22 Ca 56/2001, vedený u Krajského soudu v Ostravě. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel požádal Katastrální úřad v Novém Jičíně (dále jen "katastrální úřad") o opravu chyb v katastrálním operátu ve smyslu §8 odst. 4 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "katastrální zákon"). Katastrální úřad podanému návrhu nevyhověl, což stěžovateli oznámil dopisem, doručeným dne 23. 6. 2000. Stěžovatel s tímto oznámením nesouhlasil, a proto katastrální úřad na základě provedeného řízení vydal rozhodnutí, č.j. 12-OR-70/2000, ze dne 18. 9. 2000, kterým rozhodl shodně s oznámením tak, že v kat. území H. Ž. pozemky parc. Č. 797, 798/2, 799 a 822/18 budou nadále evidovány s výměrou v souladu s dosavadními údaji katastru a pozemky parc. Č. 798/3, 822/8, 822/9, 822/10, 822/11, 822/18 a 1323/2 zůstanou v katastru nemovitostí zapsány s údaji druh pozemku a způsob využití nemovitosti beze změny. K odvolání stěžovatele rozhodoval ve věci Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Opavě, který rozhodnutí, č.j. O-171/688/2000, ze dne 15. 12. 2000, odvolání zamítl a napadené rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že neshledal pochybnosti v polohovém a geometrickém určení předmětných nemovitostí, protože tento plán byl předložen k zápisu jako součást rozhodnutí pozemkového úřadu a byl vyhotoven přesně podle jeho požadavku, který není katastrální úřad oprávněn zpochybňovat. Zeměměřičský a katastrální inspektorát dále podrobně rozebral způsoby provádění obnovy katastrálních operátu a závěry, které z daného postupu vyplývají. K právnímu posouzení pak uvedl, že ve věci nebyly naplněny podmínky pro opravu chyby podle §8 katastrálního zákona. Pokud stěžovatel napadal vlastnické hranice, tato otázka nemůže být předmětem řízení o opravě chyby. Dále pak poukázal na skutečnost, že stěžovatel nesplňuje náležitosti osoby, která může návrh na opravu chyby podat ve smyslu příslušných ustanovení katastrálního zákona (§8, §2 odst. 1 písm. d) a §1 odst. 2).
K žalobě stěžovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem, č.j. 22 Ca 56/2001-26, ze dne 10. 10. 2001, žalobu zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že podle ustanovení §8 odst. 1 katastrálního zákona opraví katastrální úřad na písemný návrh vlastníka nebo jiného oprávněného chybné údaje katastru, které vznikly zřejmým omylem při vedení a obnově katastru nebo nepřesností při podrobném měření, zobrazení měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem. V daném případě, konstatoval Krajský soud v Ostravě, nebyly splněny zákonné podmínky, které by umožňovaly katastrálnímu úřadu provést opravu chyby ve smyslu citovaného ustanovení, jednak proto, že stěžovatel není vlastník předmětných pozemků nebo jiný oprávněný a jednak se nejedná o chybné údaje, které vznikly způsobem v citovaném ustanovení taxativně uvedeným. Krajský soud v Ostravě proto uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a nedošlo ke zkrácení subjektivních práv stěžovatele.
Proti rozhodnutím správních orgánů i proti rozhodnutí soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, protože jimi došlo, podle jeho názoru, k porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Porušení uvedeného základního práva spatřoval stěžovatel v tom, že soud nesprávně vyložil ustanovení §8 odst. 1 katastrálního zákona, zejména pak toto porušení spatřoval v tom, že mu nepřiznal postavení jiného oprávněného ve smyslu §8 citovaného zákona, když toto postavení se dá dovodit z toho, že je správcem konkursní podstaty úpadce a je jeho povinností chránit a zpeněžovat majetek podléhající konkursu, do něhož předmětné nemovitosti spadají. Dále stěžovatel věcně rozebírá skutkový základ a postup rozhodování jednotlivých správních orgánů a postup provádění obnovy katastrálního operátu. Právě v postupu katastrálních orgánů a následném rozhodnutí soudu, který potvrdil správní rozhodnutí spatřoval stěžovatel porušení označeného základního práva. Žádal proto, aby Ústavní soud zrušil jak předmětná rozhodnutí správních orgánů, tak i rozhodnutí soudu.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že tvrzení stěžovatele o tom, že napadeným rozsudkem soudu bylo porušení základní právo na soudní ochranu, nepovažuje za důvodné. Nedůvodnost spatřoval krajský soud v Ostravě v tom, že stěžovatel měl možnost se domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého soudu, této možnosti využil a soud o jeho návrhu také rozhodl. Tvrzením porušení citovaného ustanovení se stěžovatel v podstatě domáhá, aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu soudu vyšší instance. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je v podstatě polemika stěžovatele s právními závěry správních orgánů a s rozhodnutím soudu. Z odůvodnění podané stížnosti zřetelně vyplývá, že stěžovatel se vlastně domáhá toho, aby Ústavní soud věcně přezkoumával jak správní řízení a v jeho rámci vydaná rozhodnutí, tak i řízení soudní a příslušný rozsudek. Takováto činnost však Ústavnímu soudu nepřísluší a tyto závěry jsou již konstantně judikovány. Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, jestliže rozhodnutí správních orgánů či rozhodnutí soudu neodpovídá představě, kterou si o možném výsledku řízení vytvořil některý z účastníků řízení. Jinými slovy samotný neúspěch ve sporu nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, pokud orgány veřejné moci při řízení a rozhodování postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními příslušných právních předpisů. V předmětné věci Ústavní soud neshledal v postupu správních orgánů ani v postupu soudu rozpor se zákonem, který by byl způsobilý vyvolat zásah do základního práva stěžovatele na soudní ochranu. Jedinou námitkou, která by z hlediska ústavnosti byla opodstatněná, je námitka týkající se skutečnosti, že jak Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Opavě, tak i Krajský soud v Ostravě konstatovaly, že stěžovatel nemá postavení subjektu, který je oprávněn podat návrh na opravu chybných údajů v katastrálním operátu. Při zkoumání této námitky však Ústavní soud dospěl k závěru, že námitka není opodstatněná vzhledem k tomu, že katastrální úřad o návrhu stěžovatele věcně rozhodl, byť negativně. Dále odvolací orgán - Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Opavě přes uvedené konstatování se odvoláním rovněž věcně zabýval a ve věci vydal meritorní rozhodnutí. Stejně tak Krajský soud v Ostravě opět přes uvedené konstatování se zabýval posouzením zákonnosti napadeného rozhodnutí a ve věci rozhodl, byť negativně. Vzhledem k uvedenému proto Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu přes formální konstatování o tom, že není oprávněným subjektem, a proto nebylo porušeno ustanovení čl. 36 Listiny.
Na základě výše uvedeného pak Ústavnímu soudu nezbylo než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu