ECLI:CZ:US:2002:3.US.99.02
sp. zn. III. ÚS 99/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. V. N., zastoupeného JUDr. J. B., advokátkou, směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2001, čj. 26 Cdo 627/2001-290, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2000, čj. 29 Co 603/99-201 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 4. 1999, čj. 15 C 486/92-189, spojeném s návrhem na to, aby "Ústavní soud nálezem zakázal Městské části Praha 4 dále bránit stěžovateli v užívání prostor jeho bytu v domě čp. 377 v Praze 4, T. 42, tj. aby mu Městská část umožnila nerušeně bydlet v místnostech nyní označených jako kanceláře číslo dveří 273 a 276, tedy konkrétně aby mu do tří dnů od doručení nálezu vydala klíče k oběma místnostem a od všech dveří, jimiž je třeba na cestě z ulice k uvedeným místnostem projít a poté v těchto místnostech respektovala stěžovatelovo právo na nedotknutelnost jeho obydlí podle čl. 12 LZPS" a na vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud "uložil Městské části umožnit stěžovateli přespávat alespoň v jedné z místností v domě čp. 377 v Praze 4, T. 42, označených jako kanceláře č. 273 a 276, tj. konkrétně vydat klíče od této místnosti a od všech dveří, kterými je třeba na cestě z ulice k uvedeným místnosti projít, a umožnit mu tam umístění lůžka a uschování lůžkovin, a to do tří dnů od doručení rozhodnutí", takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 11. 2. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2001, čj. 26 Cdo 627/2001-290, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2000, čj. 29 Co 603/99-201 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 4. 1999, čj. 15 C 486/92-189. Navrhovatel tvrdil, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, respekt. právo pokojně užívat svůj majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb. - dále jen "Úmluva"). Dále namítal, že "vzhledem k tomu, že se tak stalo v rozporu s volebním programem ODS, pro nějž hlasovala nadpoloviční většina všech voličů, byl tím porušen i čl. 6 Ústavy ČR".
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp.zn. 15 C 486/92 a z něj zjistil, že dne 11. 8. 1992 podal žalobce I. s.r.o., žalobu na vyklizení bytu proti navrhovateli. Žalobu odůvodnil tím, že je správcem obytného domu čp. 377 na ulici T. č. 42 v Praze 4. V předmětné části domu se nachází byt č. 5, IV. kategorie ve 2. poschodí, který obývá žalovaný. V důsledku vyklizení celého objektu pro rekonstrukční práce, bylo žalovanému zrušeno užívací právo k tomuto bytu. Bylo zjištěno, že žalovaný bydlí se svou manželkou v družstevním bytě v Praze 10. Proto mu bylo odmítnuto přidělení náhradního bytu. V průběhu řízení vystoupil z řízení žalobce I. s.r.o. a na jeho místo přistoupila Městská část Praha 4.
Dne 9. 11. 1992 podal navrhovatel návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo zabráněno faktické likvidaci bytu žalovaného. Návrh na vydání předběžného opatření později několikrát doplnil.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 22. 4. 1999, čj. 15 C 486/92-189, zamítl návrh na vydání předběžného opatření. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nejsou dány podmínky pro nařízení předběžného opatření a to vzhledem ke skutečnosti, že již bylo rozhodnuto ve věci samé. Toto usnesení napadl navrhovatel odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2000, čj. 29 Co 603/99-261 tak, že usnesení soudu I. stupně zrušil a řízení o návrhu na vydání předběžného opatření zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že řízení o věci samé skončilo v důsledku zpětvzetí žaloby, které odvolací soud usnesením ze dne 15. 12. 2000, čj. 29 Co 610/99-258, připustil rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že existence předběžného opatření je pojmově vázána na probíhající soudní řízení, které však již bylo ukončeno.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, v němž namítal, že ze žádného ustanovení zákona nevyplývá, že by existence předběžného opatření byla nutně vázána na probíhající soudní řízení ve věci samé. Navíc měl soud posoudit jeho podání jako vzájemný návrh.
Nejvyšší soud ČR dne 20. 12. 2001 usnesením, čj. 26 Cdo 672/2001-290, dovolání zamítl. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že ze všech podání navrhovatele, které se týkaly posuzované otázky, je zřejmé, že navrhovatel požadoval vydání předběžného opatření a z ničeho nelze vyvodit, že by se jednalo o "vzájemný návrh". Dále Nejvyšší soud konstatoval, že je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků, může soud nařídit předběžné opatření nebo zajistit i bez návrhu důkaz. Z ust. §102 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") současně zcela jednoznačně vyplývá spojitost v něm obsažené úpravy postupu soudu ve věci návrhu na nařízení předběžného opatření s vlastním, již zahájeným, řízením ve věci samé. Proto možnost případného vydání předběžného opatření na podkladě citovaného ust. §102 o.s.ř. je závislá na existenci řízení ve věci samé. Jestliže v souzené věci řízení skončilo v důsledku zpětvzetí žaloby, nebyly dále dány předpoklady pro nařízení předběžného opatření podle §102 o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl.
Toto usnesení navrhovatel napadl včas ústavní stížností, v níž požadoval, aby Ústavní soud
1. zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2001, čj. 26 Cdo 627/2001-290, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2000, čj. 29 Co 603/99-201 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 4. 1999, čj. 15 C 486/92-189,
2. dále aby "Ústavní soud nálezem zakázal Městské části Praha 4 dále bránit stěžovateli v užívání prostor jeho bytu v domě čp. 377 v Praze 4, T. 42, tj. aby mu Městská část umožnila nerušeně bydlet v místnostech nyní označených jako kanceláře číslo dveří 273 a 276, tedy konkrétně aby mu do tří dnů od doručení nálezu vydala klíče k oběma místnostem a od všech dveří, jimiž je třeba na cestě z ulice k uvedeným místnostem projít a poté v těchto místnostech respektovala stěžovatelovo právo na nedotknutelnost jeho obydlí podle čl. 12 LZPS" a konečně,
3. aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým by "uložil Městské části umožnit stěžovateli přespávat alespoň v jedné z místností v domě čp. 377 v Praze 4, T. 42, označených jako kanceláře č. 273 a 276, tj. konkrétně vydat klíče od této místnosti a od všech dveří, kterými je třeba na cestě z ulice k uvedeným místnosti projít, a umožnit mu tam umístění lůžka a uschování lůžkovin, a to do tří dnů od doručení rozhodnutí".
Návrh odůvodnil tím, že soudy nesprávně posoudily jeho podání jako návrh na vydání předběžného opatření, ačkoliv se jednalo o vzájemný návrh (byť formálně bylo označeno jako "návrh na nařízení předběžného opatření"). Navrhovatel tvrdil, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, respekt. právo pokojně užívat svůj majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Dále namítal, že "vhledem k tomu, že se tak stalo v rozporu s volebním programem ODS, pro nějž hlasovala nadpoloviční většina všech voličů, byl tím porušen i čl. 6 Ústavy ČR".
Návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatel především v ústavní stížnosti namítal, že bylo zasaženo do jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že do uvedeného základního práva navrhovatele postupem obecných soudů zasaženo nebylo. Navrhovateli nebylo bráněno, aby v rámci řízení činil procesní úkony, předkládal důkazy apod. Ze spisového materiálu vyplývá, že tak v hojné míře i činil. Soudy se jeho podáními řádně zabývaly a prováděly příslušné úkony. Ústavní soud přisvědčil názoru Městského soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR, že z ust. §102 občanského soudního řádu vyplývá spojitost v něm obsažené úpravy postupu soudu ve věci návrhu na nařízení předběžného opatření s vlastním, již zahájeným, řízením ve věci samé. Možnost případného vydání předběžného opatření na podkladě citovaného ust. §102 o.s.ř. je plně závislá na existenci řízení ve věci samé. Jestliže v souzené věci řízení skončilo v důsledku zpětvzetí žaloby, nebyly dále dány předpoklady pro nařízení předběžného opatření podle §102 o.s.ř. Navrhovatelovy námitky, že měl na mysli vzájemný návrh a že soud (v případě nejasnosti) měl navrhovatele vyzvat k upřesnění návrhu, nejsou důvodné. Ze spisového materiálu vyplývá zcela jednoznačně, že navrhovatel vždy požadoval vydání předběžného opatření. Procesní pochybení navrhovatele nelze obecným soudům vyčítat. Jestliže tedy Městský soud v Praze řízení zastavil, postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a tedy ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud pak nemohl postupovat jinak, než dovolání zamítnout.
Pokud jde o námitku navrhovatele, vztahující se k domnělému porušení základního práva daného čl. 12 Listiny, tato otázka byla předmětem řízení (meritem žaloby) před obecným soudem; žaloba však byla se souhlasem navrhovatele vzata zpět a řízení bylo v souladu s ust. §96 občanského soudního řádu zastaveno. Jestliže navrhovatel souhlasil se zpětvzetím žaloby, nemůže se následně dovolávat prostřednictvím ústavní stížnosti porušení nedotknutelnosti obydlí, tedy toho práva, o kterém mělo být obecným soudem rozhodnuto.
Stejně tak se nemůže navrhovatel dovolávat porušení základního práva daného čl. 11 Listiny a čl. 1 Úmluvy. Jestliže vyslovil souhlas se zpětvzetím žaloby, v níž mělo být o ochraně určitého majetku navrhovatele rozhodnuto, je třeba mít za to, že nevyužil procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a nemůže se tudíž ochrany tohoto práva dožadovat prostřednictvím ústavní stížnosti.
Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud nálezem zakázal Městské části Praha 4 dále bránit stěžovateli v užívání prostor jeho bytu v domě čp. 377 v Praze 4, T. 42, tj. aby mu Městská část umožnila nerušeně bydlet v místnostech nyní označených jako kanceláře číslo dveří 273 a 276, tedy konkrétně aby mu do tří dnů od doručení nálezu vydala klíče k oběma místnostem a od všech dveří, jimiž je třeba na cestě z ulice k uvedeným místnostem projít a poté v těchto místnostech respektovala stěžovatelovo právo na nedotknutelnost jeho obydlí podle čl. 12 LZPS" a na vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud "uložil Městské části umožnit stěžovateli přespávat alespoň v jedné z místností v domě čp. 377 v Praze 4, T. 42, označených jako kanceláře č. 273 a 276, tj. konkrétně vydat klíče od této místnosti a od všech dveří, kterými je třeba na cestě z ulice k uvedeným místnosti projít, a umožnit mu tam umístění lůžka a uschování lůžkovin, a to do tří dnů od doručení rozhodnutí", Ústavní soud konstatoval, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc je stanovena čl. 87 Ústavy a navrhovaná rozhodnutí nenáleží do jeho kompetence, nýbrž do pravomoci obecných soudů, které by podobná rozhodnutí mohly vydat v rámci občanského soudního řízení.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2001, čj. 26 Cdo 672/2001-290 nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu