ECLI:CZ:US:2002:4.US.132.01
sp. zn. IV. ÚS 132/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti JUDr. J.F., zastoupeného Mgr. J.M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 1 To 994/2000, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 7. 2000, sp. zn. 5 T 128/99, o stanovení odměny a náhrady hotových výdajů obhájci, ustanovenému podle §39 tr. ř., za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 1 To 994/2000, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 7. 2000, sp. zn. 5 T 128/99, neboť má za to, že citovaným usnesením bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 28 Listiny základních práv a svobod "per analogiam" a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Stěžovatel byl opatřením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 5. 1999, čj. 40 Nt 512/99-2, ustanoven obhájcem obviněnému V.P.T., stíhanému pro trestný čin pohlavního zneužívání podle ustanovení §242 odst. 1 trestního zákona. První vyšetřovací úkon ve věci se uskutečnil v neděli 9. 5. 1999 v době od 10.00 hodin do 11.50 hodin na O.ú.v. Policie ČR, kterého se v substituci za stěžovatele účastnil jeho koncipient Mgr. L.H. Po pravomocném skončení trestního řízení stěžovatel vyúčtoval Okresnímu soudu v Novém Jičíně poskytnuté právní služby, přičemž mimosmluvní odměnu za úkony "první porada s klientem včetně převzetí a příprava obhajoby" a "účast při výslechu obviněného v přípravném řízení" dle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) a e) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (dále jen "platný advokátní tarif"), uskutečněné dne 9. 5. 1999, zvýšil v souladu s ustanovením §12 odst. 1 citovaného předpisu na dvojnásobek. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 7. 2000, sp. zn. 5 T 128/99, byla stanovena jeho odměna a náhrada hotových výdajů obhájci, když shora uvedené navýšení v částce 2700,- Kč mu přiznáno nebylo, resp. jeho návrh do této částky byl zamítnut. Stížnost proti tomuto usnesení zamítl krajský soud rozhodnutím uvedeným v záhlaví ústavní stížnosti.
Stěžovatel ve svém návrhu argumentuje především tím, že vyšetřovacích úkonů v inkriminovaném období se účastnil, resp. jeho koncipient, v neděli dopoledne, tedy v době, na kterou dopadá dikce ustanovení §12 platného advokátního tarifu, když prvý odstavec tohoto ustanovení připouští zvýšení mimosmluvní odměny až na trojnásobek u úkonů časově náročných. Tyto časově náročné úkony lze potom rozdělit na úkony vyžadující velké množství času a úkony uskutečněné mimo běžnou pracovní dobu, mezi něž patří nepochybně i úkony, za které nebyla stěžovateli přiznána zvýšená odměna. Ten se naopak domnívá, že v případě poskytnutí právní služby v neděli se zcela jednoznačně o dobu mimořádnou jedná, kterážto je určena i pro advokáta k odpočinku, regeneraci pracovních sil, uskutečnění rodinných kontaktů apod., nikoliv však k práci. Je přesvědčen, že čl. 28 Listiny základních práv a svobod, ač se podle doslovného znění vztahuje na zaměstnance, je třeba použít analogicky, když ustanovení obhájce soudem lze v tomto směru přirovnat k pracovnímu poměru mezi advokátem a státem. Na podporu své argumentace dále uvedl, že také zákoník práce za práci v neděli přiznává příplatky a zákon č. 236/1995 Sb. přiznává soudcům za práci přesčas, v souvislosti s pracovní pohotovostí mimo pracovní dobu, taktéž "zvýhodněnou" odměnu. Dále odkázal na právní názor vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 244/95, dle něhož je zapotřebí zkoumat proporcionalitu mezi úrovní přiznané odměny a "nuceně vykonané práce" ve smyslu ustanovení čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod. Závěrem vyslovil své přesvědčení, že povinnosti vykonat práci v neděli dopoledne z ústavního hlediska odpovídá nárok na zvýšenou odměnu a polemizuje s právním názorem krajského soudu uvedeným v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Poukázal také na stanoviska ČAK, vykládající příslušné ustanovení platného advokátního tarifu (BA, zvláštní číslo - září 1999, str. 26, poznámka č. 53 a dále článek JUDr. V.M., Csc., K pojmu "úkon právní služby časově náročný" ve smyslu §12 odst. 1 advokátního tarifu, uveřejněný v B.A 4/2000, str. 69 a násl.).
Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 18. 5. 2001, ve kterém v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť uplatněné nároky stěžovatele na dvojnásobek advokátního tarifu za úkony prováděné v neděli jsou neopodstatněné. Obhájce nevykonává pracovní činnost v rámci pracovního poměru a výše uvedené sazby a úkony právní služby jsou odměňovány bez ohledu na to, zda byly vykonány v pracovní době či nikoliv, přičemž otázkou zůstává, jak by si příslušný obhájce svou pracovní dobu fakticky upravoval, když v tomto směru není vázán žádným předpisem. Z platného advokátního tarifu pak rovněž jednoznačně vyplývá, že žádné z jeho ustanovení rozlišování vykonání úkonu právní služby v obvyklé pracovní době nebo mimo ni nepředpokládá. S ohledem na uvedené navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud, jak již vyslovil v mnoha svých rozhodnutích, si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V tomto směru se tedy zabýval otázkou, zda nepřiznáním zvýšené odměny dle ustanovení §12 odst. 1 platného advokátního tarifu došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Po posouzení ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 5 T 128/99, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podle stanoviska pléna Ústavního soudu (Pl. ÚS - st. 1/96, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 9, str. 471 a násl., vydání 1., Praha C.H.B., 1998) je ústavní přípustnost institutu nutné obhajoby dána čl. 9 odst. 2 písm. d) a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů v případě nutné obhajoby je pak upraven v §151 odst. 2 až 4 tr. ř., jejich výše §23 odst. 2 vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb. (v současné době ustanovením §1 platného advokátního tarifu, který s účinností od 1. 7. 1996 zrušil a nahradil uvedenou vyhlášku). Pakliže čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod představuje speciální ústavní garanci práva na obhajobu, čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod zakotvuje ústavní mechanizmus jejího zabezpečení. Podle něj se nejedná o nucenou práci nebo službu v případě jednání, uloženého zákonem pro ochranu práv druhých. V případě nutné obhajoby se tudíž nejedná o nucenou práci, protože důvody nutné obhajoby, jakož i postup ustanovení obhájce při jejich naplnění, jsou stanoveny zákonem (§36 a násl. tr. ř.), a to pro ochranu práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Čl. 9 odst. 2 Listiny základních práv a svobod představuje nástroj ochrany celé řady svou povahou velmi rozdílných hodnot (například nástroj ochrany národní obrany, odstraňování důsledků živelních pohrom, nehod, ochrany života, zdraví nebo majetku). Lze si představit situace podle čl. 9 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve kterých by k poskytnutí žádné náhrady nedošlo (například při odstraňování důsledků živelních pohrom). Kritériem, jímž by se měl zákonodárce při stanovování náhrad za jednání podle čl. 9 odst. 2 Listiny základních práv a svobod řídit, není tudíž princip ekvivalence, nýbrž princip proporcionality (k obsahu principu proporcionality viz nález Ústavního soudu ČR, 2. sv., č. 46). Tomuto závěru korespondují i příslušná ustanovení zákona o advokacii, která za splnění určitých podmínek na straně klienta předvídají i v obecné rovině (čili nikoli pouze v případech nutné obhajoby nebo ustanovení zástupcem v občanském civilním řízení) právo na poskytnutí právní pomoci za sníženou odměnu nebo bezplatně.
Nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů v případě nutné obhajoby je upraven v §151 odst. 2 až 4 tr. ř. Pakliže čl. 28 Listiny základních práv a svobod upravuje jedno z práv, tvořících obsah pracovněprávních vztahů, a tudíž soukromoprávních smluvních vztahů (a představuje určité omezení smluvní volnosti), §151 odst. 2 až 4 tr. ř. určuje jedno z práv, tvořících obsah veřejnoprávního vztahu mezi státem a obhájcem, založené jednostranným rozhodnutím státního orgánu (opatřením soudu podle §39 odst. 1 tr. ř.). Stanovení výše náhrad, poskytovaných státem za práce a služby podle čl. 9 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, prováděných na základě zákona a na něj navazujícího jednostranného rozhodnutí orgánu veřejné moci za účelem ochrany ústavou garantovaných hodnot, není věcí omezení smluvní volnosti za účelem ochrany zaměstnanců. Plénum Ústavního soudu dospělo v uvedeném stanovisku k závěru, že v této souvislosti nepovažuje za možné aplikovat analogický úsudek z obsahu soukromoprávního na obsah veřejnoprávního vztahu, a tedy z porušení §151 odst. 2 tr. ř., a příslušných ustanovení vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb., dovodit dotčení základního práva, obsaženého v čl. 28 Listiny základních práv a svobod (resp. čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech), což lze zcela shodným způsobem vyložit i ve vztahu k platnému advokátnímu tarifu.
Odlišná ústavní kvalifikace posuzované věci vyplývá i z právního názoru Evropského soudu pro lidská práva ve věci V.M. v. B. (1983). V uvedeném případě si belgický advokát stěžoval, že povinnost zastupovat nemajetné obžalované bez odměny a bez náhrady výloh představuje porušení čl. 4 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V souvislosti s nutnou obhajobou bez nároku na odměnu a náhradu výdajů soud konstatoval, že "neproplacení platu a výloh je jevem, který je nutno posuzovat z úhlu normálnosti a proporcionality". Tyto pak vymezil tím, že "žalujícímu nebyla vnucena disproporční zátěž", tj. "v daném období představovala sporná situace pro pana V.M. jistě určité nevýhody, vyplývající z neproplacení odměny a výloh, současně však je doprovázely výhody" [mezi které soud zařadil profesní monopol advokacie na obhajobu, možnost profesního zdokonalování, zabezpečení práva na obhajobu podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], přičemž "nevýhody nebyly přemrštěné, když žalujícímu nebyla vnucena nepřiměřená pracovní zátěž a částka výdajů způsobených těmito záležitostmi se jeví jako relativně nízká".
Při posuzování "rozporu" rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními platného advokátního tarifu (je-li možné při absenci jednoznačného výkladu inkriminovaného ustanovení o rozporu vůbec hovořit), je z hlediska ústavního tudíž rozhodné, zdali tento rozpor se dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem, spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů.
Odkaz stěžovatele na právní názor vyslovený v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci, vedené pod sp. zn. III. ÚS 244/95, dle něhož je zapotřebí zkoumat proporcionalitu mezi úrovní přiznané odměny a "nuceně vykonané práce" (toto vyjádření stěžovatele není na místě, neboť se jedná o výjimku z nucených prací nebo služeb) ve smyslu ustanovení čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod, není případný, když z tohoto poměřování dovozuje dotčení svých ústavně zaručených základních práv. Jeho závěr stran posouzení této proporcionality ve věci, jež je předmětem ústavní stížnosti, Ústavní soud nesdílí. V tomto směru možno poukázat na shora již zmíněné argumenty Evropského soudu pro lidská práva ve věci V.M. v. B. a především na skutečnost v posuzované věci zcela zásadní a citované závěry podporující, že stěžovateli odměna přiznána byla; nikoliv však dle jeho požadavku odměna zvýšená, kterou dle ustanovení §12 odst. 1 platného advokátního tarifu žádat může, ale také nemusí.
Pokud se stěžovatel dovolává názoru vysloveného v odborném článku JUDr. V.M., Csc., nezbývá než jako obiter dictum konstatovat, že tento doktrinální výklad podávaný právní vědou není právně závazný, i když na výklad soudní či vůbec aplikační praxi může v konkrétních případech působit. Sluší se nepřehlédnout také to, že se v dané věci účastnil vyšetřovacího úkonu nikoliv stěžovatel osobně, nýbrž jeho advokátní koncipient, který je vůči němu v pracovním poměru a jemuž přísluší toliko mzda sjednaná mezi jím a stěžovatelem (případně zvýšená v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 1/1992 Sb., v jeho platném znění).
S ohledem na tyto úvahy a závěry je tedy na místě uzavřít, že uvedeným postupem obecných soudů nedošlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv a Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. května 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu