ECLI:CZ:US:2002:4.US.144.01
sp. zn. IV. ÚS 144/01
Nález
Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M., spol. s r.o., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, čj. 26 Co 354/96-60, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 12. 1995, čj. 5 C 361/95-13, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obce L., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, čj. 26
Co 354/96-60, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha - západ, ze
dne 11. 12. 1995, čj. 5 C 361/95-13, se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální
předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl
v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi
cítí být dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu
zakotveném v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina"). Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12.
2000, čj. 26 Co 354/96-60, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
Praha - západ ze dne 11. 12. 1995, čj. 5 C 361/95-13, jímž bylo
určeno, že žalobce (takto vedlejší účastník v řízení před Ústavním
soudem) je vlastníkem blíže označených nemovitostí. Stěžovatel
(tehdy žalovaný) ve svém návrhu poukázal na to, že citovanými
rozhodnutími je mu v podstatě bráněno v nabývání a užívání
majetku, a že v daném případě došlo v konečném důsledku
k vyvlastnění přinejmenším jedné ideální poloviny předmětných
nemovitostí, a to bez náhrady (čl. 11 odst. 4 Listiny). Z těchto,
jakož i dalších důvodů, se domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní
soud napadená rozhodnutí zrušil.
Z ústavní stížnosti a příslušných spisů, vedených u Okresního
soudu Praha - západ (sp. zn. 5 C 361/95, sp. zn. 7 C 236/92),
Ústavní soud zjistil, že žalobou doručenou označenému soudu 28.
4. 1995, se vedlejší účastník domáhal určení "vlastnictví k domu
čp. 34 a st. parc. č. kat. 37 v k. ú. L. Ke skutkovému základu
věci uvedl, že na základě uplatněného restitučního nároku J. A.
a L. K-ové (dále jen "oprávněné osoby") uzavřel s jmenovanými 10.
5. 1991 dohodu o vydání věci ve smyslu §5 odst. 2 zákona č.
403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd,
v platném znění (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."). V souladu
s touto dohodou vydal oprávněným osobám uvedené nemovitosti, když
je z ní též patrno, že tyto odvozovaly své právo od původního
podílového spoluvlastníka A. A., který byl vlastníkem jedné
ideální poloviny těchto nemovitostí, o čemž nakonec svědčí jak
výzva oprávněných osob, tak i předložené listinné doklady. Další
původní spoluvlastnicí druhé ideální poloviny předmětných
nemovitostí byla B. L-ová, ve vztahu k jejímuž podílu oprávněné
osoby restituční nárok neuplatňovaly, když ani z žádných
písemností nevyplývá, že by byly ve vztahu k jejímu podílu osobami
oprávněnými. V této souvislosti odkázal na ust. §3 odst. 3
zákona č. 403/1990 Sb. a dovolával se neplatnosti uzavřené dohody
o vydání věci. Oprávněné osoby, jimž byly nemovitosti vydány, je
posléze převedly kupní smlouvou na žalovaného (stěžovatele), čímž
je založena jeho pasivní legitimace v dané právní věci. Ten ovšem
není dle přesvědčení vedlejšího účastníka jejich vlastníkem, neboť
vlastnické právo nemohl nabýt od převodců, kteří tyto nemovitosti
"nabyly" na základě neplatné dohody o vydání věci. Proto se
vedlejší účastník domáhal v řízení před obecnými soudy vydání
rozhodnutí, jímž by bylo určeno jeho vlastnictví k předmětným
nemovitostem.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Okresní soud
Praha - západ výrokem již shora konstatovaným, když stran merita
věci odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4.
1993, čj. 14 Co 121/93-32, jímž byla zamítnuta žaloba na určení
částečné neplatnosti dohody o vydání věci. V tehdejším řízení,
vedeném u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 236/92,
bylo rozhodováno k žalobě vedlejšího účastníka vůči oprávněným
osobám jako žalovaným. Výrok citovaného rozsudku byl založen na
právním názoru, že zmíněnou dohodu o vydání věci je nutno
posuzovat jako celek, neboť v ní je jediné ujednání a neskládá se
z více částí, které by mohly vedle sebe samostatně obstát. Okresní
soud Praha - západ v ústavní stížností napadeném rozhodnutí tyto
závěry převzal a poukázal na to, že se jedná o absolutní
neplatnost dohody ve smyslu §39 obč. zák., v návaznosti na což
shledal v plném rozsahu absolutně neplatnou i kupní smlouvu
následně uzavřenou mezi oprávněnými osobami a stěžovatelem.
K podanému odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze
dne 6. 12. 2000, čj. 26 Co 354/96-60, rozhodnutí Okresního soudu
Praha - západ ze dne 11. 12. 1995, čj. 5 C 361/95-13, potvrdil,
když poukázal na výše citované rozhodnutí krajského soudu
a připomněl právní zásadu nemo plus iuris transfere potest quam
ipse habet. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti potom na
odůvodnění svého napadeného rozsudku v plném rozsahu odkázal.
Vedlejší účastník, Obec L., ve svém vyjádření konstatoval
nedůvodnost ústavní stížnosti a navrhl její odmítnutí.
Do rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, čj.
26 Co 354/96-60, podal stěžovatel též dovolání, o němž rozhodl
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. 2. 2002, čj. 22 Cdo
53/2002-89, jímž tento mimořádný opravný prostředek pro
nepřípustnost odmítl.
Ústavní soud, vědom si pořadu práva, vyčkal vydání rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, a poté přikročil k meritornímu projednání
ústavní stížnosti. Respektujíce své kompetence (čl. 83 Ústavy ČR),
zaměřil se na ústavněprávní aspekty projednávané věci a shledal,
že podaná ústavní stížnost je důvodná, neboť napadenými
rozhodnutími bylo zasaženo do vlastnického práva stěžovatele
zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z hlediska ústavněprávního je třeba v uvažovaném kontextu
posoudit otázku, zda stěžovatel nabyl na základě kupní smlouvy
uzavřené mezi ním a oprávněnými osobami vlastnické právo
k předmětným nemovitostem, a pokud je nabyl, v jakém rozsahu.
Zodpovězení této otázky se odvíjí od posouzení, zda předmětná
dohoda o vydání věci je neplatná či nikoliv. Občanský zákoník,
coby předpis práva jednoduchého (zákonného), dopadající na danou
problematiku, přitom rozlišuje absolutní a relativní neplatnost
právních úkonů. V případě absolutní neplatnosti ve smyslu §39
obč. zák. pro rozpor se zákonem je tato neplatnost založena
takovou vadou právního úkonu, kterou je soud povinen zkoumat
z úřední povinnosti (ex offo), aniž by musela být účastníkem
namítána, a jež působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc),
čímž je dáno, že u takové vady nemůže dojít ani k následné
konvalidaci. V tomto směru, když posuzovaly danou věc v souladu
s uvedenými maximami, lze ztěží obecným soudům cokoliv vytknout.
Co však v dané věci při svém rozhodování nevzaly podle přesvědčení
Ústavního soudu dostatečně v úvahu, je dikce ust. §41 obč. zák.,
dle něhož vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního
úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu
nebo z jeho obsahu, anebo z okolností za nichž k němu došlo,
nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
S ohledem na ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., stanovícího, že
právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle
jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým
projevem, je potom nutno mimo jiné přihlížet k účelu, jehož
dosažení smluvní strany při projevu souhlasné, vzájemně adresované
shodné vůle sledovaly, je-li tato vůle současně z tohoto písemného
právního úkonu seznatelná a dovoditelná.
Nadto je třeba zdůraznit, že ve světle smyslu a účelu
restitučních předpisů, jejichž podstatou je zmírnění následků
majetkových a některých jiných křivd vzniklých v rozhodném období,
nelze výklad souvisejících právních norem provádět takovým
(restriktivním) způsobem, jímž by byla osobám k restituci
oprávněným způsobena další neodůvodněná křivda, a to v rozporu
s logikou věci popírající obsahově materiální smysl dotčených
předpisů. Pakliže tedy obecné soudy dospěly shodně k závěru, že
v předmětné dohodě o vydání věci je jediné ujednání, jež se
neskládá z více částí, které by mohly samostatně obstát, a tudíž
je tato dohoda absolutně neplatná jako celek, nemohl Ústavní soud
jejich závěrům přisvědčit. Nelze totiž přehlédnout, že pokud
směřovala vůle účastníků dohody k vydání nemovitostí v plném
rozsahu, byla v ní implicite, bez jakýchkoliv pochybností obsažena
i vůle ohledně vydání ideální jedné poloviny těchže nemovitostí
(každé z oprávněných osob ve vztahu k jedné ideální čtvrtině),
a předmětná dohoda je tak absolutně neplatná pouze ve vztahu
k jejich jedné ideální polovině, neboť nelze dovodit, a v daném
případě to ani nebylo tvrzeno, že by částečná platnost dohody
o vydání věci byla v rozporu s vůlí jejich účastníků (smluvních
stran).
Tento stav projednávaného případu, tj. platné vydání
nemovitostí v takovém rozsahu, v jakém svědčilo právo podle §3
odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. oprávněným osobám, obecné soudy
nereflektovaly, a zatížily tak svá rozhodnutí vadou dosahující do
ústavněprávní roviny. Nelze tak než uzavřít, že ve vztahu k jedné
ideální polovině předmětných nemovitostí bylo zasaženo do práva
stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny,
neboť vlastnické právo v uvedeném rozsahu od oprávněných osob
řádně nabyl (v tomto směru ohledně jeho převodu platí mutatis
mutandis závěry již konstatované), když jim toto právo ze shora
vyložených důvodů svědčilo.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §82
odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, čj. 26 Co 354/96-60,
jakož i rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 12.
1995, čj. 5 C 361/95-13, když důvody zrušení byly založeny již
tímto rozhodnutím, podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a)
citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. srpna 2002