ECLI:CZ:US:2002:4.US.153.02
sp. zn. IV. ÚS 153/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. J. R., advokátem, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. července 2002, sp. zn. 3 Tdo 332/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2001, sp. zn. 6 To 464/2001, a ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. července 2001, sp. zn. 2 T 127/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 11. března 2002 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do rozsudku soudu prvého stupně, jímž byl pro odsouzen pro trestné činy neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostotu dle ustanovení §249a odst. 2 trestního zákona, porušování domovní svobody dle ustanovení §238 odst. 1 a 2 trestního zákona, vydírání dle ustanovení §235 odst. 1 trestního zákona, násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci dle ustanovení §197a trestního zákona a znásilnění dle ustanovení §241 odst. 1 trestního zákona, k trestu nepodmíněného odnětí svobody v trvání tří let.
Stěžovatel se podrobně zabýval některými konkrétními okolnostmi a uvedl, že se trestné činnosti nedopustil. Uvedl rovněž, že obecné soudy při svém rozhodování vycházely z nepřímých důkazů, z výpovědí svědkyň, které dle jeho názoru uvedly pouze to, co věděly od poškozené. Takovým postupem, kdy obecné soudy při svém rozhodování vycházely pouze z části skutkových zjištění, měly obecné soudy zasáhnout do jeho základního práva na rovnost účastníků řízení a do jeho práva na obhajobu.
V podání ústavní stížnost stěžovatel oznámil, že z důvodu opatrnosti podal proti původně napadenému rozhodnutí odvolacího soudu i dovolání. Ústavní soud proto vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu. Dne 14. srpna 2002 mu bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR, vedené pod sp. zn. 3 Tdo 332/2002, jímž bylo dovolání odmítnuto s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky, které by zakládaly jeho přípustnost.
V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel pouze konstatoval, že ve věci rozhodoval i Nejvyšší soud ČR a navrhl proto i zrušení dovolacího rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník Nejvyšší soud ČR, prostřednictvím předsedy senátu 3 Tdo. Ten uvedl, že stěžovatel nesprávně v doplnění ústavní stížnosti, týkající se účastníka, uvádí, že Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl, ačkoliv soud dovolání odmítl. Rovněž dle účastníka není v ústavní stížnosti, resp. v jejím doplnění, uveden důvod, pro který je napadeno i rozhodnutí dovolacího soudu, a toto rozhodnutí je pouze nepřesně zmíněno. Požadavek na zrušení napadeného rozhodnutí považuje proto účastník za nedůvodný, nemající oporu v zákoně.
Krajský soud v Brně se k věci vyjádřil prostřednictvím předsedkyně senátu 6 To. Ta plně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 2 T 127/2001. Po seznámení se s obsahem spisu i dalších předložených podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel sice formálně rozšířil ústavní stížnost i proti rozhodnutí dovolacího soudu, avšak důvody, pro které napadl i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, neuvedl.
Za daného stavu tedy Ústavnímu soudu nezbývalo, než vycházet pouze z odůvodnění původní ústavní stížnosti. Ta svým obsahem směřovala především proti postupu orgánů činných v trestním řízení, které měly, dle stěžovatele, vycházet pouze z výpovědí svědků, avšak teprve u soudu vyšly najevo některé dříve neznámé skutečnosti. Jak je však zjevné z předložených podkladů, stěžovatel byl obžalován pro spáchání dvanácti samostatných útoků, zejména vůči své družce, rozsudkem nalézacího soudu však byl shledán vinným toliko z devíti útoků.
Tvrzený zásah do základních práv stěžovatele měl spočívat v nepřijetí některých důkazů stěžovatele. K takovému konstatování Ústavní soud odkazuje na své dřívější závěry, na základě kterých dovodil, že ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem je ve sféře dokazování nutno chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak tyto mají hodnotit. V souladu s tímto principem Ústavního soudu opakovaně konstatoval, že respektuje skutečnost, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení §125 trestního řádu). Napadená rozhodnutí obecných soudů těmto požadavkům odpovídají. Ústavní soud neshledal, že by bylo zasaženo do základních práv stěžovatele způsobem, který v ústavní stížnosti uvedl.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, lze než souhlasit s názorem, který tento soud uvedl ve svém vyjádření, resp. v odůvodnění napadeného usnesení, tj., že usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci za účinnosti trestního řádu ve znění před novelou č. 265/2001 Sb. Stěžovateli tedy nepříslušel mimořádný opravný prostředek, který se stal účinným od 1. ledna 2002.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu