ECLI:CZ:US:2002:4.US.155.01
sp. zn. IV. ÚS 155/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti D.F., zastoupeného JUDr. J.V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2000, sp. zn. 10 To 168/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. června 2000, sp. zn. 2 T 15/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 13. března 2001 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jimž byl stěžovatel společně s dalšími osobami pro trestné činy loupeže a vydírání (§234 odst. 1 a 3 a §235 odst. 1, 2 a 3 trestního zákona) odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let a šesti měsíců. Tímto rozsudkem vrchního soudu byl, v důsledku odvolání stěžovatele i státní zástupkyně, zrušen původní výrok o jeho trestu stanovený v předchozím rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a šesti měsíců.
Stěžovatel uvádí, že již v průběhu celého řízení namítal, že se uvedeného skutku nemohl dopustit, když v době spáchání se nacházel mimo místo trestného činu a svědkové prokazující tuto skutečnost nebyli soudy vyslechnuti. Rovněž se stěžovatel domnívá, že v jeho případě byl proveden důkaz nezákonným odposlechem jeho telefonního rozhovoru. Dále poukazuje na rozpornost výpovědi jedné ze svědkyň, týkající se vozidla přítomného na místě předávání výkupného. Rovněž poukazuje na negativní výsledek domovní prohlídky a neztotožnění stěžovatele s pachatelem při hlasové rekognici. V další části ústavní stížnosti konstatuje další konkrétní pochybení, kterých se měly orgány činné v trestním řízení dopustit při projednávání jeho věci.
Stěžovatel namítá, že přístup krajského soudu k jednotlivým důkazům zpochybňuje jeho skutková zjištění, když nebyly zohledněny důkazy jím předkládané a byly vesměs prohlašovány za nevěrohodné a pochybné. Ani vrchní soud se konkrétními námitkami stěžovatele nezabýval, když pouze paušálně konstatoval, že krajský soud se důkazy zabýval a své úvahy řádně zdůvodnil.
V uvedeném postupu shledal stěžovatel zásah do svých základních práv, konkrétně do práva na soudní ochranu, zaručeného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na rovnost účastníků před soudem dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Rovněž mělo být porušeno jeho právo plynoucí z §2 odst. 5 trestního řádu, na základě kterého mají soudy rozhodovat na základě skutkového stavu věci o němž nejsou důvodné pochybnosti, když mají objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící v prospěch i neprospěch obviněného.
Na základě výzvy se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Vrchní soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu 10 To, který pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastník - VSZ, se tohoto svého postavení vzdal.
K věci si Ústavní soud vyžádal rovněž spis vedený v uvedené věci před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 15/2000. Po jeho důkladném prostudování dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak uvádí sám stěžovatel v ústavní stížnosti, namítal již v průběhu řízení okolnosti, pro které se nemohl skutku, pro nějž byl odsouzen, dopustit. Shodně tyto důvody uvedl ve svém odvolání do rozsudku soudu prvého stupně. Některé obsahově shodné námitky pak stěžovatel předložil i v ústavní stížnosti.
Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatele dospěl k závěru, že obecné soudy dospěly k ucelenému obrazu skutečného jednání, když prokázaly kontakty a součinnost jednotlivých odsouzených. Skutečnost, že stěžovatel nebyl poškozenými při hlasové rekognici poznán nesvědčí o ničem jiném, než o tom, že se neúčastnil telefonních či přímých rozhovorů s poškozenými, což ovšem ani orgány činné v trestním řízení netvrdily. Za prokázanou byla soudy shledána činnost stěžovatele "v pozadí", kdy s ohledem na své povolání mohl zajišťovat ochranu akce proti případnému zásahu Police ČR.
Co se týká tvrzení stěžovatele uvedeného v ústavní stížnosti o jeho nepřítomnosti na místě spáchání trestného činu, je ze spisu obecných soudů zjevné, že stěžovatel si nejprve vůbec nemohl vzpomenout, kde v inkriminované době byl (č.l. 369 a násl.), teprve později si začínal vzpomínat a u hlavního líčení uvedl, že měl studijní volno a odváděl dítě do školy (č.l. 905 a násl.), avšak ani v odvolání nenavrhl předvolání svědků, kteří by dosvědčovali jeho alibi, jak v ústavní stížnosti uvedl.
Rovněž konstatovaní stěžovatele o nezákonnosti odposlechu telefonního hovoru se objevuje teprve v ústavní stížnosti. Pokud má tedy stěžovatel zato, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi důkazy, musí k tomu Ústavní soud konstatovat, že mnohé zřejmě ani nenavrhl.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že dle čl. 90 Ústavy ČR je jen soud, který je součástí obecných soudů, zmocněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Hodnotí důkazy podle svého uvážení a to v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je projevem nezávislosti soudu. Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky stanovené v §125 trestního řádu a v rozhodnutí je uvedeno, o které důkazy jsou skutková zjištění opřena a jaké úvahy k hodnocení důkazů vedly, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení znovu "hodnotit", a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, č. 25, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1994 ad.). Ústavní soud se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny. V daném případě však taková situace nenastala.
Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu, který následně rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku zákonem stanoveným postupem. Soud rovněž v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Tyto zákonné požadavky byly Ústavním soudem v odůvodnění napadených rozhodnutí nalezeny. Proto nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu.
K námitce stěžovatele, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jeho neprospěch, je třeba uvést, že není úkolem Ústavního soudu vyřešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. z roku 1988, A - 140, §46). Tvrzení, že obecné soudy v dané věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, aniž by byly uvedeny další skutečností, které by o porušení Listiny svědčily, neumožňuje, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu
ČESKÁ REPUBLIKA
OPRAVNÉ USNESENÍ
Ústavního soudu
Předsedkyně čtvrtého senátu Ústavního soudu rozhodla ve věci ústavní stížnosti D.F., zastoupeného JUDr. J.V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2000, sp. zn. 10 To 168/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. června 2000, sp. zn. 2 T 15/2000, takto:
V odůvodnění usnesení ze dne 4. ledna 2002 se doplňuje na str. 4 poslední odstavec, který zní:
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Odůvodnění:
Při vyhotovení čistopisu usnesení Ústavního soudu shora označeného došlo k písařské chybě, když omylem byl vypuštěn poslední odstavec odůvodnění.
Toto pochybení bylo proto třeba napravit postupem dle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a §164 o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu