Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.12.2002, sp. zn. IV. ÚS 157/02 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 149/28 SbNU 347 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.157.02

sp. zn. IV. ÚS 157/02 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti D. B-ové, Z. B. a T. B., proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2001, čj. 10 C 53/97-326, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto: Usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2001, čj. 10 C 53/97-326, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení shora označeného rozhodnutí o nepřipuštění rozšíření žaloby dle jejich podání ze dne 31. 8. 1999 s tvrzením, že obecný soud tímto rozhodnutím porušil práva zaručovaná čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V důvodech své ústavní stížnosti uvedli, že ve věci, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 53/97, je vedeno již od roku 1997 řízení o náhradu škody ze smrtelného pracovního úrazu manžela a otce stěžovatelů Z. B. Spor o náhradu škody, náhradu nákladů na výživné pozůstalých - jehož vedení současně stěžovatelé charakterizují jako ne dosti racionálně organizované ze strany soudu - je skutkově i právně složitý, pro obecný soud chybí precedenční rozhodnutí soudu vyššího stupně, jak vypočítávat náhradu nákladů na výživu pozůstalé manželky a pozůstalých sirotků, to vše však dle stěžovatelů neospravedlňuje fakt, že soud meritorní rozhodnutí odkládal, až nakonec rozhodl alespoň o základu nároku, čímž se však opět vyhnul rozhodnutí o výši nároků stěžovatelů, ačkoliv je řízení již po koncentraci řízení rozhodnutím soudu (§118 c o.s.ř.). Soud provedl celé dokazovaní a je na něm, aby provedené důkazy zhodnotil a rozhodl ve věci samé. Tento aspekt zdůrazňují stěžovatelé v protikladu k tomu, s jakou přísností a procesní nekompromisností k nim přistupuje obecný soud při rozhodování o připuštění rozšíření žaloby podle §95 o.s.ř., jist si tím, že toto jeho procesní rozhodování nemůže být řádnou instanční cestou v rámci systému obecných soudů přezkoumáno. Stěžovatelé to pociťují jako zneužívání výkonu práv, která vůči nim obecný soud má. Důsledkem postupu obecného soudu je, že brání stěžovatelům v rozšiřování žaloby, nepřípadnou hmotně právní argumentací (jeho rozhodnutí ze dne 30. 10. 2001), resp. že zneužívá institutu vadné či neúplné žaloby podle občanského soudního řádu k tomu, aby nepřipustil ani první rozšíření žaloby stěžovatelů ze dne 31. 8. 1999. Důsledky prvního i druhého nepřipuštění rozšíření žaloby se promítají i do sféry hmotného práva. Na rozdíl od nepřipuštění rozšíření žaloby ze dne 31. 10. 2001 si obecný soud vzal při druhém nepřipuštění změny žaloby ze dne 31. 8. 1999 ústavní stížností napadeným usnesením za záminku vady podání stěžovatelů, které prý oni ani po poučení soudem neodstranili. Soud při ústním jednání dne 10. 4. 2001 je vyzval k doplnění žalobních tvrzení a doplnění důkazních návrhů, přitom stěžovatelé, zastoupeni novým právním zástupcem, uznali vadu podání ze dne 31. 8. 1999, avšak jen v tom směru, že jejich nároky musí být vyčísleny za jednotlivé měsíce za každého z nich zvlášť a musí být uvedena sazba úroků z prodlení a počátek z prodlení z měsíčních náhrad nákladů na výživu pozůstalých. Stěžovatelé pak specifikovali a rozšířili své nároky podáním ze dne 2. 2. 2001. Toto podání bylo "změnou změny" žaloby ze dne 31. 8. 1999, přitom stěžovatelé jsou přesvědčeni o formální bezvadnosti takové změny žaloby z hlediska obecných požadavků občanského soudního řádu na náležitosti žaloby. Soud jim však tuto změnu žaloby odmítl připustit z hmotně právních důvodů, nikoliv z důvodů procesních vad tohoto podání. Zdůrazňují dále, že rozšíření žaloby ze dne 31. 8. 1999 pak soud nepřipustil z důvodů procesních vad tohoto podání z hlediska ustanovení §42 odst. 1 a §79 odst. 1 o.s.ř., aniž však byl vůči nim dodržen postup podle §43 o.s.ř., v důsledku čehož se soud vůči nim dopustil odmítnutí spravedlnosti, přitom zároveň poukazují na to, že o připuštění změny žaloby ze dne 31. 8. 1999 rozhodoval soud až v prosinci 2001. Navrhli proto zrušení napadeného usnesení. Okresní soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření v podstatě odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a zároveň podotýká, že namítaná rozvleklost řízení byla způsobena i zaviněním stěžovatelů, kteří si včas a dostatečně neujasnili předmět řízení a žalobu řádně neodůvodnili. Společnost M., a.s, se svého postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení vzdala. Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 10 C 53/97, který si Ústavní soud připojil, je patrno, že stěžovatelé - manželka a synové Z. B., zemřelého dne 5. 5. 1994, podali u jmenovaného soudu dne 3. 4. 1997 návrh na zahájení řízení o náhradu škody ze smrtelného pracovního úrazu, přičemž uplatňovanou náhradu škody představují náklady na výživu pozůstalých. Svým původním návrhem se proti žalovanému M., a.s., domáhali povinnosti zaplatit každému z nich částku 700.000,- Kč s přísl. a dále každému z nich platit počínaje 1. 4. 1997 měsíční rentu ve výši 20.000,- Kč. V průběhu řízení pak stěžovatelé u jednání dne 31. 8. 1999, s odkazem na znalecký posudek Ing. L. H-ové, zabývající se výškou nároku na náhradu škody stěžovatelů a v jeho rámci výpočtem průměrného výdělku zemřelého, který zároveň stěžovatelé soudu předložili, rozšířili žalobu tak, aby žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit 1. stěžovatelce částku 6 561 139,- Kč, z toho na jistině za dobu od 6. 5. 1994 do 31. 8. 1999 4 417 583,- Kč a na úrocích za stejnou dobu 2 143 556,- Kč, 2. a 3. stěžovateli pak každému z nich částku 2 103 438,- Kč, z toho každému z nich 1 412 498,- Kč na jistině za dobu od 6. 5. 1994 do 31. 8. 1999, a částku 690 940,- Kč na úrocích za stejnou dobu. V průběhu dalšího řízení soud ustanovil znalce k podání znaleckého posudku, který by měl určit výši nároků na výživu pozůstalých, a teprve u následujícího jednání dne 10. 4. 2001 stěžovatele vyzval mimo jiné i k tomu, aby specifikovali, jak dospěli k výpočtu požadované částky, jakož i k tomu, aby petit žaloby byl určen přesně a určitě tak, aby přenesený do výroku rozhodnutí byl vykonatelný. Zároveň stěžovatele poučil, že jinak nemůže být připuštěna změna žaloby ze dne 31. 8. 1999. Na tuto výzvu soudu pak stěžovatelé reagovali svým podáním ze dne 2. 5. 2001, v němž specifikovali jednak výchozí podklady pro výpočet náhrady nákladů na výživu pozůstalých i nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých u jednotlivých stěžovatelů s uvedením metody jejich výpočtu. Obecný soud pak přesto, že v mezidobí jednal dne 3. 5. 2001, 24. 5. 2001, aniž by u těchto jednání či jiným svým úkonem dal jakkoliv najevo, že by uvedenou specifikaci považoval za nedostatečnou, rozhodl teprve u jednání dne 30. 10. 2001 tak, že nepřipouští rozšíření žaloby dle podání žalobců ze dne 2. 5. 2001, přičemž v odůvodnění tohoto svého rozhodnutí uvedl, že rozšíření žaloby nepřipouští "z důvodů hospodárnosti, s ohledem na námitky promlčení ze strany žalovaného a námitky neúměrnosti ze strany vedlejšího účastníka dle pracovního vytížení v dalších pracovních poměrech, které nemohlo být dlouhodobé" a následně pak usnesením ze dne 17. 12. 2001 nepřipustil rozšíření žaloby dle podání stěžovatelů ze dne 31. 8. 1999 v podstatě s odůvodněním, že stěžovatelé neodstranili přes výzvu soudu vady svého podání. Poté, co se takto Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jakkoliv si je Ústavní soud vědom svého postavení, při němž při posuzování ústavních stížností a rozhodování o nich je povinen respektovat, že obecně není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a proto na sebe v zásadě nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad touto činností (tím spíše v případech takových usnesení obecných soudů, proti jejichž rozhodnutí v prvním stupni zákon nepřipouští opravný prostředek), je nucen na druhé straně zdůraznit, že předpokladem respektování uvedené zásady je dodržení podmínky, že obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, vyplývajícími z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Tato podmínka však v projednávaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu splněna není. Obecný soud v napadeném usnesení aplikoval ustanovení §95 odst. 2 o.s.ř., podle něhož soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení. Předpokladem připuštění změny návrhu tedy je, že výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem i pro řízení o změněném návrhu. Pokud mohou být výsledky dosavadního řízení podkladem řízení o změněném návrhu, nebrání připuštění změny to, že případně bude nezbytné provést další důkazy. V posuzovaném případě, jehož předmětem řízení před obecnými soudy je náhrada škody - náklady na výživu pozůstalých (kdy po objasnění základu nároku, tj. odpovědnosti žalovaného za způsobenou škodu, musí rozhodnutí soudu o výši plnění předcházet objektivní zjištění průměrného výdělku zemřelého), jak patrno z obsahu spisu, bylo dokazování do navržení změny návrhu vedeno jak k prokazování samotného základu návrhu, tj. základu odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu, tak i k výši uplatněného nároku, zejména dokazování ke zjištění průměrného výdělku zemřelého otce a manžela stěžovatelů a uvedená zákonná podmínka, zajišťující v podstatě hospodárnost řízení, byla nepochybně splněna, když změna návrhu v podstatě představovala "pouze" rozšíření žaloby. V této souvislosti nutno podotknout, že s ohledem na uvedené šlo odůvodnění obecného soudu jeho v pořadí prvého usnesení o nepřipuštění změny návrhu ze dne 2. 5. 2001, tak jak bylo shora citováno, zcela stranou podstaty ustanovení §95 odst. 2 o.s.ř. Ústavní stížností napadené, v pořadí již druhé, usnesení obecného soudu o nepřipuštění změny návrhu ze dne 31. 8. 1999, soud zdůvodnil v podstatě nedostatečným odstraněním vad návrhu na připuštění změny návrhu. Jakkoliv by bylo možno i připustit, že stěžovateli vylíčený postup specifikace nároku (jimi samotnými v ústavní stížnosti označeným "změnou změny návrhu" v podání ze dne 2. 5. 2001) ne zcela jasným způsobem navazuje na navržený petit rozšířené žaloby tak, jak byla formulována u jednání dne 31. 8. 1999, nelze v daném případě přehlížet, že výzva k odstranění vad uvedeného procesního úkonu nebyla soudem učiněna ihned, anebo alespoň neprodleně, nýbrž teprve poté, co soud činil další kroky v dokazování (nařídil podání znaleckého posudku). Výzvu učinil soud teprve u jednání dne 10. 4. 2001, aniž přitom byla jasně stanovena lhůta k odstranění vad a ani poté, co stěžovatelé soudu předložili podání ze dne 2. 5. 2001, jímž na výzvu soudu reagovali, soud nijak nedal najevo, že toto podání v poměru k rozšíření žaloby ze dne 31. 8. 1999 nepovažuje za dostačující, dále ve věci jednal ve dnech 3. 5. 2001, 24. 5. 2001, a o nepřipuštění této změny návrhu rozhodl teprve dne 17. 12. 2001, tedy za dobu delší 2 let. Právě vylíčený postup soudu je důvodem zásahu Ústavního soudu, neboť i když je třeba i u změny žaloby ze strany žalobce dodržovat podmínky ustanovení §42 o.s.ř., je u těchto podání, s nimiž jsou spojeny hmotně právní účinky, třeba důsledně trvat na neprodleném postupu soudu podle §43 odst. 2 o.s.ř. a jeho následném bezodkladném rozhodnutí o připuštění nebo nepřipuštění změny návrhu, neboť jen takový postup odpovídá "stanoveným postupům soudu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že obecný soud, jak shora patrno, takto nepostupoval, bylo jeho rozhodnutí zrušeno pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (§82 odst. 2, 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. prosince 2002