ECLI:CZ:US:2002:4.US.177.01
sp. zn. IV. ÚS 177/01
Usnesení
IV. ÚS 177/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti K.S., zastoupeného JUDr. J.B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, čj. 44 Ca 141/2000-18, a proti rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 30. 8. 2000, čj. PÚ/5782/73/92-De, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a O.Ú., okresního pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 9. 1. 2001, čj. 44 Ca 141/2000-18, Krajský soud v Praze v rámci řízení dle §250l a násl. o.s.ř. (rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů) potvrdil rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 30. 8. 2000, čj. PÚ/5782/73/92-De, jímž bylo rozhodnuto na základě ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen zákon č. 221/1991 Sb.), že stěžovatel není vlastníkem ve výroku blíže popsaných a označených nemovitostí. Vlastní rozhodovací důvody obou orgánů veřejné moci se přitom opíraly především o zjištění, že dotčené pozemky v době jejich přechodu na československý stát v roce 1953 byly využívány k provozu kamenolomu, a tudíž je nelze považovat za pozemky v inkriminované době zemědělsky obhospodařované ve smyslu §1 odst. 1 ve spojení s §30 zákona č. 221/1991 Sb., pročež k tomuto závěru dospěly na základě jednak příslušných výpisů z evidence nemovitostí, jakož i dalších ve věci provedených a ve prospěch řečeného faktického stavu svědčících důkazů. V uvedeném směru se zejména ztotožnily s názorem obsaženým v rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 30. 9. 1999, čj. 762/99-5010, které bylo vydáno v řízení dle §17 odst. 6 zákona č. 221/1991 Sb. (k rozkladu stěžovatele následně potvrzeno rozhodnutím ministra zemědělství ČR ze dne 2. 5. 2000, čj. 1141/2000-1000), a v němž tento orgán státní správy dovodil, že na předmětné pozemky se citovaný zákon nevztahuje.
V záhlaví uvedená rozhodnutí posléze stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, v níž tvrdil, že jimi byla dotčena jeho ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 90 Ústavy ČR. Porušení označených práv spatřoval především v jím nesdíleném výsledku hodnocení důkazů ze strany orgánů veřejné moci, když v této souvislosti zevrubně zopakoval námitky v řízení před nimi vznesené, přičemž lze shrnout, že vývody ústavní stížnosti jsou tak v podstatě polemikou s jejich skutkovými a právními závěry a neobsahují žádnou bližší ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel též poukázal na to, že případná těžba kamene nic nemění na charakteru nemovitostí a lom, jako místo, v němž dochází k dobývání ložiska nerostů, není podle soudní praxe samostatným předmětem právních vztahů, nýbrž je součástí pozemku, k čemuž dodal (aniž by blíže osvětlil uvažovaný kontext tohoto tvrzení v relaci k meritorní argumentaci v napadených rozhodnutích obsažené), že pokud orgány veřejné moci ze skutečnosti těžby kamene na dotčených pozemcích učinily závěr, že pozemky nesloužily zemědělské výrobě, je toto konstatování v rozporu - s ohledem na uvedené hodnocení důkazů - nejen se skutečností, nýbrž i s ustanovením §118 občanského zákoníku.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil k ústavní stížnosti prostřednictvím předsedkyně senátu 44 Ca tak, že v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a připomněl, že sporné pozemky byly od roku 1925 až do okamžiku jejich přechodu na stát užívány k těžbě kamene.
Vedlejší účastník - O.Ú, okresní pozemkový úřad, ve sdělení ze dne 11. 6. 2001 poukázal na vázanost pozemkového úřadu již zmíněným rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu, kterým bylo v souladu s ustanovením §17 odst. 6 zákona č. 221/1991 Sb., pro pozemkový úřad závazně rozhodnuto, že pozemky, o které se v daném případě jednalo, nejsou nemovitostmi, na něž by se citovaný zákon vztahoval. Dodal, že v obdobných věcech sice rozhodoval tím způsobem, že příslušné návrhy pro nedostatek kompetence zamítal. Protože mu však Krajský soud v Praze v několika případech uložil i v těchto věcech rozhodovat tak, že žadatel není vlastníkem nemovitostí, rozhodl výrokem uvedeným v napadeném rozhodnutí a současně v odůvodnění odkázal stěžovatele na postup dle zákonů, které restituci předmětného majetku upravují. Závěrem navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť má za to, že k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených majetkových práv v dané věci nedošlo.
Pozemkový fond České republiky se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdal (§28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Totéž učinil omisivním způsobem i další vedlejší účastník - obchodní společnost H., který se v Ústavním soudem určené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti, spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 44 Ca 141/2000, jakož i příslušného správního spisu a zvážení všech okolností daného případu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě je třeba předeslat, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů (ani součástí jiné soustavy orgánů veřejné moci) a není těmto soudům - jakož ani jiným orgánům veřejné moci - nadřízen, z čehož plyne závěr, že ani není oprávněn na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat důkazy před nimi provedené nebo korigovat jejich právní úvahy, to ovšem s ohledem na ústavněprávní vymezení postavení Ústavního soudu jen potud, pokud ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a pokud napadeným rozhodnutím nebyly porušeny základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Vycházeje z těchto obecných úvah, nezbývá Ústavnímu soudu, než přisvědčit závěrům vyjádřeným v napadených rozhodnutích, které dle jeho přesvědčení reflektují daný stav věci, když ani ve směru hodnocení důkazů nelze konstatovat, že by skutková zjištění byla v rozporu (nadto extrémním) s provedenými důkazy. Konečně Krajský soud v Praze své stanovisko v projednávaném případě řádně a přesvědčivým způsobem odůvodnil. V relaci k souzené věci totiž stěžovatel zjevně přehlíží tu základní skutečnost, že zákon č. 229/1991 Sb., vymezil svůj předmět - okruh věcné působnosti - tak, že se vztahuje, mimo jiné, na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží (§1 odst. 1), přičemž pro postup podle jeho druhé části se za majetek uvedený v §1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván (§30). Rozsah zemědělského půdního fondu je třeba vyvodit ze zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (nezávazný odkaz pod čarou k §1). Tento posléze uvedený zákon vymezil dvě části zemědělského půdního fondu, a to jednak zemědělskou půdu obhospodařovanou (orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny), a jednak půdu, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není a do zemědělského půdního fondu náleží (§1 odst. 2 tamtéž). Dle §1 odst. 3 citovaného zákona do zemědělského půdního fondu náležejí též pozemky, které sice neslouží bezprostředně zemědělské výrobě, avšak jsou pro ni nepostradatelné, jako polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod.
Pokud tedy nebyly sporné nemovitosti v době uplatnění restitučního nároku stěžovatele, resp. v době nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., součástí zemědělského půdního fondu, bylo pro jeho posouzení v daném případě rozhodné, zda dotčené pozemky byly nebo nebyly v době odnětí vlastnického práva v roce 1953 užívány k takovým účelům, které jsou charakteristické pro pozemky do zemědělského půdního fondu zařazené. Z řečeného je zřejmé, že mimo právního znaku z evidence nemovitostí seznatelného ve spojení se skutečným stavem (§1 odst. 1) může být založena věcná působnost zákona č. 229/1991 Sb. také tím, že ten který pozemek z hlediska jeho skutečného obhospodařování byl k uvedenému účelu v době odnětí užíván (§30, §1 odst. 1), kterážto podmínka je v daném případě podmínkou nutnou a současně též dostatečnou. V souzené věci z provedených důkazů vyplynulo, že v době odnětí tento materiální znak splněn nebyl, neboť nemovitosti byly zapsány v pozemkové knize jako kamenný lom, stejně tak kvalifikovány v dílčím výměru Ministerstva stavebních hmot ze dne 31. 7. 1953 (zn. 723-P-práv.3-Mik.) a prohlášení pamětníků - zaměstnanců právního předchůdce stěžovatele (F.K. ze dne 3. 12. 1992 a J.K. ze dne 5. 12. 1992) - dosvědčují totéž, přičemž opak se stěžovateli nepodařilo prokázat.
Na základě takto vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že jak Krajský soud v Praze, tak i O.Ú., okresní pozemkový úřad, postupovaly při svém rozhodování způsobem ústavně souladným a zcela respektovaly zásady plynoucí z čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i - v případě krajského soudu - čl. 90 Ústavy ČR. Pro uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně dne 25. září 2002
JUDr. Eva Zarembová, v.r.
předsedkyně senátu