ECLI:CZ:US:2002:4.US.198.02
sp. zn. IV. ÚS 198/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. H. a F. T., zastoupených JUDr. F. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. 10 Co 970/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2002 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. 10 Co 970/2001, kterým byla pravomocně zamítnuta jejich žaloba o zaplacení částky 10.580,50 Kč, tj. nedoplatku kupní ceny za bazén, který dodali žalovaným v srpnu 1999.
Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedli podstatné skutkové okolnosti případu a jejich hodnocení obecnými soudy, a vyjádřili nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že žalovaní zaplatili více, než museli. Uvedený závěr nemá podle jejich názoru oporu v provedených důkazech. Takto soud postupoval v rozporu s ust. §157 odst. 2 o.s.ř., a jeho rozsudkem bylo zasaženo do jejich základního práva vlastnit majetek, když jim nebyla přiznána náhrada za bezdůvodné obohacení ve výši 10.580,50 Kč.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru ústavní práva stěžovatelů nebyla porušena. V jejich věci nešlo o vztah vyplývající z věcných práv (nebyla řešena otázka vlastnictví), ale šlo o vztah vyplývající z práva závazkového.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Domažlice, sp. zn. 3 C 1182/99, a po posouzení obsahu napadených rozhodnutí, jakož i dalších shromážděných podkladů, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému, podrobnější ústavněprávní argumentací však nepodloženému, zásahu do ústavních práv stěžovatelů. Pokud tito pouze tvrdí, že bylo zasaženo do jejich základního práva stěžovatelů vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na svoji ustálenou a obecně dostupnou judikaturu, dle níž musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. V projednávané věci pak navíc šlo o spor plynoucí ze závazkových vztahů a nikoli o vlastnické právo jako právo věcné.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s hodnocením zjištěného skutkového stavu a vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny obecnými soudy, a snaha dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v jejich věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatele příznivý. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak i proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelů o zásahu do jejich ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu