ECLI:CZ:US:2002:4.US.200.02
sp. zn. IV. ÚS 200/02
Usnesení
IV ÚS 200/02
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného Mgr. J.T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2002, čj. 30 Ca 56/2000-24, rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 19. 1. 2000, čj. 10241/140/1999 a čj. 10242/140/1999, platebním výměrům Finančního úřadu v Plzni ze dne 14. 9. 1999, č. 990003560, čj. 186599/99/138962, a ze dne 21. 9. 1999, č. 990003619, čj. 189930/99/138962, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše citovaných rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 5, čl. 4 odst.1, 2, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina ").
Uvedený zásah do svých práv spatřuje ve skutečnosti, že mu byla nesprávně vyměřena daň z převodu nemovitosti, neboť správce daně a následně ani soud nepřihlédly ke specifické konstrukci sjednané kupní ceny, kdy splatnost části dohodnuté ceny byla vázána na lhůtu 30 dnů ode dne doručení originálu kupní smlouvy s vyznačeným vkladem vlastnického práva a zaplacení další části bylo vázáno na lhůtu 60 dnů ode dne právní moci stavebního povolení, vážícího se ke stavebnímu záměru kupujícího. Zatímco ujednání o zaplacení části kupní ceny, splatné ve lhůtě 30 dnů, bylo právně účinné již v okamžiku uzavření smlouvy, ujednání o další části kupní ceny, odvíjející se od právní moci stavebního povolení, je ujednání vázané na splnění odkládací podmínky ve smyslu ustanovení §36 občanského zákoníku, které v okamžiku uzavření smlouvy nebylo účinné, a ani se účinným stát již nemůže, neboť k naplnění sjednané podmínky mělo dojít nejpozději do 18 měsíců ode dne doručení kupní smlouvy s vyznačeným vkladem vlastnického práva. Stavební povolení nebylo do dnešního dne vydáno a 18 měsíční lhůta uplynula, proto ve vztahu k ujednání o další kupní ceně nelze hovořit jako o účinném ujednání. Z výše uvedených důvodů tak měla být podle názoru stěžovatele vyměřena daň z převodu nemovitosti pouze ze základu, odvíjejícího se od výše sjednané kupní ceny, která se vázala ke zmiňované lhůtě 30 dnů .
Z připojených spisů vedených správními orgány a spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 56/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel a P.Š., jako prodávající, uzavřeli dne 2. 3. 1994 kupní smlouvu a prodali ve smlouvě specifikované pozemky za dohodnutou cenu 5 031 200,-- Kč (čl. II smlouvy). Její zaplacení si dohodli tak, že částka 31 200,-- Kč byla splatná do 30 dnů ode dne doručení originálu kupní smlouvy s vyznačeným vkladem vlastnického práva a další částka ve výši 5 000 000,-- Kč v souladu s čl. VIII smlouvy, do 60 dnů ode dne nabytí právní moci stavebního povolení ve věci stavebního záměru kupujícího, získaného ve sjednané zkušební lhůtě (čl. III). Strany si současně (bod VII) sjednaly, že nemovitost je kupována na zkoušku, spočívající ve zjištění, zda se hodí k využití pro zástavbu podle stavebního záměru kupujícího. Zkušební doba byla sjednána v délce 18 měsíců ode dne, kdy bude kupujícímu doručena kupní smlouva s vyznačeným vkladem vlastnického práva, přičemž výhrada práva koupě na zkoušku zaniká uplynutím sjednané lhůty, dnem právní moci stavebního povolení. Dále si strany dohodly právo kupujícího od smlouvy odstoupit, pokud se mu stavební povolení ve stanovené lhůtě nepodaří získat.
Platebním výměrem Finančního úřadu v Plzni ze dne 14. 9. 1999, č. 990003560, byla stěžovateli vyměřena daň z převodu nemovitosti ve výši 125 780,-- Kč, kdy pro její výpočet byla za základ použita polovina kupní ceny zaokrouhlená na celé stokoruny nahoru ve výši 2 515 600,-- Kč, dalším platebním výměrem ze dne 21. 9. 1999, č. 990003619, byla stěžovateli jako právnímu nástupci druhého spoluvlastníka vyměřena daň z převodu nemovitosti rovněž ve stejné výši a ze stejného základu.
Proti oběma platebním výměrům podal stěžovatel odvolání v podstatě z týchž důvodů, které uvedl v ústavní stížnosti. Doložil, že stavební povolení nebylo vydáno. Finanční ředitelství odvolání v obou případech zamítlo, když konstatovalo, že v předmětné kupní smlouvě je cena sjednaná částkou 5 031 200,-- Kč. Vzhledem k tomu, že veškeré skutečnosti jsou posuzovány ke dni nabytí nemovitosti, tj. ke dni právních účinků vkladu vlastnického práva, které nastaly 26. 2. 1996 a k tomuto datu byla dohodnuta kupní cena částkou 5 031 200,-- Kč, vycházel správce daně z takto dohodnuté ceny, poněvadž způsob a termín úhrady či případná sleva nemají pro vyměření daně význam, neboť neexistuje zákonná vazba na vlastní převzetí finančních prostředků [§10 písm. a) zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatel se obrátil na soud s návrhem na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správních orgánů, nezákonnost rozhodnutí spatřuje ve skutečnosti, že správce daně nepřihlédl ke specifičnosti konstrukce sjednané kupní ceny.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 1. 2002 žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl, že podle ustanovení §10 písm. a) zákona ČNR č. 357/1992 Sb. je základem daně z převodu nemovitosti cena zjištěná podle zvláštního předpisu, platná v den nabytí nemovitosti, a to i v případě, kdy cena nemovitosti sjednaná dohodou je nižší než cena zjištěná. Je-li však cena sjednaná vyšší než cena zjištěná, je základem daně cena sjednaná. Dále soud konstatoval, že vlastnictví k nemovitostem se nabývá vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí podle zvláštního předpisu, kterým je zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, který v §2 odst. 3 uvádí, že právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému katastrálnímu úřadu. Soud tak dospěl k závěru, že ujednání smluvních stran o zaplacení kupní ceny způsobem, vyplývajícím z čl. III uzavřené smlouvy, nemá právní význam pro založení právních účinků převodu nemovitosti. Ujednání, týkající se splatnosti kupní ceny, má význam pouze v oblasti soukromoprávní při řešení vzájemných dvoustranných právních vztahů smluvních účastníků. Pro vyměření daně z převodu nemovitosti ve sféře veřejnoprávní je významné, zda převod je úplatný a zda výše této úplaty odpovídá shora uvedeným kritériím, proto správce daně nepochybil, když nereflektoval právní důsledky vzniklé nenaplněním podmínky vážící se ke splatnosti části kupní ceny ve výši 5 000 000,-- Kč.
Ústavní soud přezkoumal stížností napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud konstatuje, tak jak to již učinil v řadě svých předchozích rozhodnutích, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ve vztahu k obecným soudům a je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za situace, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jejich aplikace při řešení konkrétních případů tak spadá výlučně do kompetence těchto obecných soudů.
Porušení zmíněných principů však v daném případě nebylo shledáno. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry správních orgánů a soudu, neboť stěžovatel zastává odlišný názor na určení výše základu daně pro stanovení daně z převodu nemovitosti, když takto opakuje argumentaci, kterou uplatnil v řízení před správním orgánem druhého stupně i v návrhu na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí, jimiž se krajský soud ústavně konformním způsobem vypořádal. K tvrzení stěžovatele, že ujednání o zaplacení části kupní ceny, obsažené v článcích III a VIII smlouvy, je ujednáním vázaným na splnění odkládací podmínky, Ústavní soud konstatuje, že zmíněné ujednání tento charakter nemá, čemuž mimo jiné nasvědčuje, že vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu Plzeň - město, čj. VII-341/96, s tím, že právní účinky tohoto vkladu vznikly dnem 26. 2. 1996. Rozhodnutí katastrálního úřadu, jež by nemohlo být vydáno v případě existence odkládací podmínky, je totiž zcela v souladu se zněním čl. III smlouvy a zejména jejího čl. VI, v němž se konstatuje, že vlastnické právo k převáděné nemovitosti přechází z prodávajících na kupujícího dnem, kdy bude jeho vklad do katastru nemovitostí pravomocně povolen Katastrálním úřadem Plzeň - město. V čl. VII smlouvy uvedené ujednání o "koupi na zkoušku" je z pohledu převodu vlastnického práva zcela irelevantní zejména, když se současně zakotvuje možnost odstoupení od smlouvy, což v případě odkládací podmínky samo o sobě nemá opodstatnění. V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že výklad, který obecný soud zaujal v otázce stanovení základu daně podle §10 písm. a) zákona ČNR č. 357/1992 Sb., je v souladu se zákonem. Ústavní soud neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele zakotvených v čl. 11 odst. 5, čl. 4 odst.1, 2, čl. 2 odst.2, 3 Listiny, neboť daň z převodu nemovitosti byla uložena na základě zákona, a státní moc tak byla uplatněna v mezích a způsobem stanovených zákonem.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu