ECLI:CZ:US:2002:4.US.203.02
sp. zn. IV. ÚS 203/02
Usnesení
IV. ÚS 203/02
Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti obchodní společnosti S., s. r. o., zastoupené JUDr. L. S., advokátem, proti postupu Finančního úřadu v Děčíně při provádění daňové kontroly, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 3. 4. 2002 stěžovatelka napadá postup Finančního úřadu v Děčíně, který zahájil dne 27. 4. 2000 daňové řízení s cílem provést opakovanou kontrolu daně z příjmů právnických osob za rok 1995, přestože takovou kontrolu za totéž daňové období již dříve, v roce 1998, provedl a ukončil kontrolním zjištěním, na základě kterého stěžovatelce pravomocně doměřil daň. Stěžovatelka tvrdí, že opakování daňové kontroly je v rozporu s principem res iudicata, nemá oporu v zákoně a státní moc je tak uplatňována mimo meze zákona, čímž je porušován čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka podala proti postupu správce daně námitky, kterým Finanční úřad v Děčíně rozhodnutím ze dne 1. 3. 2001, čj. 2836/01/178930/918, nevyhověl z důvodu rozdílného zaměření obou kontrol. Toto rozhodnutí, včetně postupu finančního úřadu, stěžovatelka napadla žalobou podanou podle hlavy druhé části páté o. s. ř. u Krajského soudu v Hradci Králové, o které však nebylo ke dni podání ústavní stížnosti rozhodnuto. Protože správce daně pokračuje v daňové kontrole, stěžovatelce nezbývá, než hledat ochranu u Ústavního soudu. Stěžovatelka tvrdí, že z výzvy finančního úřadu ze dne 27. 4. 2000 nelze dovozovat rozdílné zaměření daňové kontroly, neboť výzva nemá účinky, které zákon se zahájením kontroly spojuje. Za takový úkon lze podle jejího názoru považovat až protokol o ústním jednání, ve kterém je uvedeno, jaká daň a za jaké období je předmětem kontroly. Tento právní názor opírá o nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III.ÚS 86/99, o kterém tvrdí, že měl být pro správce daně závazný. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud nálezem zakázal Finančnímu úřadu v Děčíně pokračovat v provádění opakované kontroly daně z příjmů právnických osob za rok 1995 a pro případ, že by kontrola byla v mezidobí ukončena, aby Ústavní soud zrušil všechna rozhodnutí, která byla na jejím základě vydána, s tím, že všechny úkony provedené v její souvislosti jsou neúčinné.
Z vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2002 a ze spisu tohoto soudu sp. zn. 16 Ca 185/01 Ústavní soud zjistil, že žalobu na přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 1. 3. 2001, čj. 2836/01/178930/918, o nevyhovění námitce podané podle ustanovení §16 odst. 4 písm. d) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 6. 2002, čj. 16 Ca 185/01-27, zamítl. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že správní soud neshledal žalobní námitky stěžovatelky (ve své podstatě totožné s námitkami vznesenými v ústavní stížnosti) důvodnými, neboť z listinných dokladů, založených ve správním spisu, zjistil, že daňové kontroly týkající se daně z příjmů právnických osob za rok 1995 byly zaměřeny na jiný okruh problémů. Podle soudu se první daňová kontrola v roce 1998 zabývala kontrolou nákladů, které se neuznávají za náklady na dosažení příjmů a odpisy HIM, zatímco druhá daňová kontrola je zaměřena na otázku prodeje obchodního podílu k. s. D. T.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
V projednávaném případě stěžovatelka měla možnost domáhat se ochrany svých práv před obecným soudem, čehož také využila. Svoji ústavní stížnost koncipovala jako obranu před jiným zásahem orgánu veřejné moci, přestože v době podání ústavní stížnosti probíhalo soudní řízení zaměřené na přezkum zákonnosti postupu správce daně v daňovém řízení. Takový způsob ochrany práv jednotlivce však není v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti a z ní vyplývající zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ostatních orgánů veřejné moci, ke kterým dochází zásadně až tehdy, není-li náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již možná.
Ústavní soud připomíná, že "ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, s. 243). Tyto závěry plně dopadají i na projednávaný případ.
Vzhledem k výše uvedenému tedy nelze v daném případě ústavní stížnost směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci považovat za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany stěžovatelčiných práv, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu