ECLI:CZ:US:2002:4.US.207.02
sp. zn. IV. ÚS 207/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného JUDr. B. M., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2002, sp. zn. 8 To 132/01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 8. dubna 2002 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu. Vrchní soud částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. července 2001, sp. zn. 2 T 13/2001, a nově odsoudil stěžovatele, společně s dalšími osobami, pro trestný čin loupeže dle ustanovení §234 odst. 1, 2 lit. b) trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jeho účast u trestného činu spočívala v tom, že fungoval jako řidič, který přivezl pachatele na místo činu a nijak aktivně se na loupeži nepodílel. K jednání se doznal a při zatýkání nekladl policii odpor. Domnívá se proto, že uložený trest byl nepřiměřeně tvrdý. Dále uvedl, že uložením trestu mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Rovněž uvedl, že napadeným rozsudkem a řízením, které mu předcházelo, došlo k porušení práva nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručeného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Vrchní soud v Praze, zastoupený předsedou senátu 8 To. Ten uvedl, že vyjádření se k ústavní stížnosti je obtížné, neboť z ústavní stížnosti není patrno, jaké ústavní právo stěžovatele mělo být porušeno a čím. Pokud by stěžovatel pokládal uložený trest a právní kvalifikaci za nepřiměřenou, uvádí účastník, že se jedná jen o subjektivní pocit stěžovatele. Proto účastník odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vedlejší účastník - Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení výslovně vzdalo.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 13/2001. Po jeho prostudování a na základě předložených podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že se stěžovatel, společně s dalšími dvěma společníky, zúčastnil na přepadení banky. Před příjezdem k bance byl každý vybaven maskou a střelnou zbraní. Stěžovatel byl pověřen funkcí řidiče osobního vozidla, se kterým měl stát v ústraní a na pokyn měl vozidlo přistavit před vchod do banky. Po následné jízdě, trvající pouze několik minut a ujetí několika set metrů, bylo toto vozidlo zastaveno zásahovou jednotkou Ministerstva vnitra ČR a po krátké přestřelce, vyprovokované jedním z lupičů, byli všichni tři pachatelé zadrženi.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval tím, že samotného aktu přepadení banky se neúčastnil přímo a při zatýkání nekladl odpor. Obdobně se vyjadřoval i při hlavním líčení a stejně argumentoval v odvolání do rozsudku soud prvého stupně. Jak je zjevné z napadeného rozsudku i z rozsudku soudu prvého stupně, soudy se mírou podílu na spáchaném trestném činu a mírou společenské nebezpečnosti uvedeného jednání stěžovatele zabývaly. K tomu Ústavní soud konstatuje, že opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí všech konkrétních okolností jsou oprávněny rozhodovat o vině a trestu (čl. 90 Ústavy ČR). Za situace, kdy obecné soudy pracují s konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry, není místo pro jurisdikci Ústavního soudu, který je, dle čl. 83 Ústavy ČR, soudním orgánem ochrany ústavnosti. To se týká i úvah obecných soudů o konkrétní výši trestu v rámci stanovené trestní sazby.
Pokud obecné soudy při svém rozhodnutí respektovaly podmínky stanovené v §125 trestního řádu. a uvedly, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu tato hodnocení přehodnocovat, protože náplní činnosti Ústavního soudu není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je "pouze" zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46).
K námitce stěžovatele, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho práva zaručeného v čl. 8 odst. 2 Listiny, Ústavní soud uvádí, že neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel stíhán a následně zbaven svobody v rozporu se zákonem. Námitku, že uložením trestu mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces pak nezbývá než hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu. Současně pak Ústavní soud poznamenává, že právo na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručuje každému aby o jeho věci rozhodoval nezávislý a nestranný soud. V žádném případě toto právo nezaručuje nárok kohokoliv nebýt odsouzen, popřípadě aby rozhodnutí soudu korespondovalo s konkrétními zájmy některého z účastníků.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu