ECLI:CZ:US:2002:4.US.220.2000
sp. zn. IV. ÚS 220/2000
Usnesení
IV. ÚS 220/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti S. L., zastoupeného Mgr. P. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. 33 T 8/99-416, ze dne 26. 11. 1999 a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 143/99, ze dne 2. 2. 2000, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni, čj. 33 T 8/99-416, ze dne 26. 11. 1999, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista a odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo rozhodnuto, že se doba výkonu trestu odpykaného ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do výkonu trestu nezapočítává. Ke stěžovatelem podanému odvolání pak Vrchní soud v Praze svým usnesením, sp. zn. 8 To 143/99, ze dne 2. 2. 2000, odvolání zčásti vyhověl, když napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku, kterým bylo rozhodnuto, že podle §29 odst. 1 tr. zákona se doba výkonu trestu odpykaného ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do výkonu trestu nezapočítává. Stěžovatel k výrokové části tohoto usnesení namítá, že neobsahuje výrok o tom, že se jeho odvolání ve zbývající části výroku napadeného rozsudku zamítá. Nedůvodnost odvolání v tomto směru vrchní soud konstatuje pouze v odůvodnění svého usnesení.
Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy zasáhly do jeho základních práv zaručovaných ve shora citovaných ustanoveních Listiny a mezinárodních úmluv o lidských právech, zakotvujících zásadu presumpce neviny a práva na spravedlivý proces v trestním řízení. Orgány činné v trestní řízení neprováděly podle stěžovatelova názoru se stejnou pečlivostí důkazy svědčící v jeho prospěch jako důkazy svědčící v jeho neprospěch, a to zejména důkazy opakovaně navrhované stěžovatelovým obhájcem při skončení přípravného řízení a v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Za nepřípustný považuje pak stěžovatel postup vyšetřovatele Policie ČR, který svým usnesením ze dne 3. 8. 1999 rozhodl o zničení oděvních součástek poškozené, jakož i teplákových kalhot s nápisem NIKE, ačkoliv se jednalo o rozhodující věcné důkazy, které mohly být i v pozdější době podrobeny případným dalším expertízám. Stížnost stěžovatelova obhájce proti tomuto usnesení Krajské státní zastupitelství v Plzni usnesením ze dne 1. 9. 1999 zamítlo. Stěžovatel je přesvědčen, že oba obecné soudy nepostupovaly správně ani při hodnocení provedených důkazů, když podstatné rozpory ve výpovědích svědků posoudily jako podružné, a tedy nesnižující jejich důkazní hodnotu. Podstatně větší pozornost měl vrchní soud věnovat odvolacím námitkám, zejména pokud se týče stop zajištěných na teplácích a obuvi a daleko podrobněji se zabývat i možným mechanismem vzniku a umístění těchto stop. Vůbec pak nebyla prověřena námitka, že boty, které byly stěžovateli vráceny, neodpovídají svojí velikostí botám, které vlastnil. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů není pak podle stěžovatele patrno, že by se oba soudy zabývaly pohnutkou pachatele, která je právě u jeho trestného činu vraždy jednou z nejpodstatnějších okolností umožňujících náležité posouzení věci. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů. V pozdějších sděleních doručených Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2000 a 28. 6. 2000 pak stěžovatel uvádí k výše již uvedené argumentaci její další konkretizaci. V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2001, stěžovatel uvádí navíc argumentaci, podporující jeho dřívější tvrzení, že mu nebyly vráceny jeho boty. Z protokolu o vydání věci je patrno, jak uvádí, že vydal sportovní obuv zn. ADIDOS. Je přesvědčen, že na záměně obuvi se podílela svědkyně F., jeho družka.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 8/99, a vyžádal si vyjádření Vrchního soudu v Praze.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze konstatuje, že důvody uvedené v ústavní stížnosti se týkají výlučně otázky hodnocení důkazů obou obecných soudů. Z tohoto důvodu může plně odkázat na odůvodnění obou napadených rozhodnutí, přičemž rozhodnutí vrchního soudu bylo již dostatečně odůvodněno jak ústně v průběhu veřejného zasedání, tak i písemně, a proto vrchní soud nepokládá za vhodné znovu je obhajovat. Celkově pak má vrchní soud za to, že k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo, a proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k provedenému důkaznímu řízení a zejména pak jeho nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Také obecně namítá, že orgány činné v trestním řízení neprováděly podle jeho přesvědčení se stejnou pečlivostí důkazy svědčící v jeho prospěch jako důkazy svědčící v jeho neprospěch. K takto obecně vyjádřenému tvrzení Ústavní soud v obecné úrovni uvádí, že na tento závěr nelze usuzovat z výsledných rozhodnutí, kterými byl stěžovatel oběma obecnými soudy uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy. I když Ústavní soud neschvaluje postup vyšetřovatele Policie ČR, který usnesením ze dne 5. 8. 1999 rozhodl o zničení některých věcných důkazů (č.l. 131), nelze přehlédnout, že Krajský soud v Plzni se zmíněnou stěžovatelovou námitkou, vyslovenou stěžovatelem již v průběhu hlavního líčení, zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí a konstatoval, že biologické stopy na teplácích byly znalkyní zajištěny a byl proveden jejich rozbor, kdy znalkyně na teplákách nezjistila žádné další stopy (č.l. 444).
Stěžovatel v další části ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že obecné soudy nepostupovaly při hodnocení provedených důkazů správně, neboť nevzaly v úvahu podle stěžovatelova názoru podstatné rozpory ve výpovědích svědků a vrchní soud měl věnovat daleko větší pozornost odvolacím námitkám obhájce týkajícím se zajištěných stop na teplácích a obuvi. Dále stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že vůbec nebyla prověřena námitka, že stěžovateli vrácené boty neodpovídají velikostí botám, které stěžovatel vlastnil. Ke konkrétním zde vysloveným výhradám Ústavní soud shledává, že námitkou rozdílnosti vrácených bot se zabýval již Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí (č.l. 445), kdy konstatoval, že stěžovatel k velikosti bot vrácených mu již v průběhu přípravného řízení (viz protokol ze dne 24. 8. 1999, č.l. 255) nic nenamítal a s námitkou přišel až později v průběhu hlavního líčení. Jak dále vyplývá z obsahu spisu, měl stěžovatel předmětné boty na nohou i při veřejném zasedání konaném u vrchního soudu dne 2. 2. 2000 a předváděl je soudu v souvislosti s jiným důkazem (č.l. 470). Pokud stěžovatel navíc v doplnění ústavní stížnosti argumentuje odlišnou značkou vrácené obuvi, pak Ústavní soud v tomto bodě konstatuje nepřesnost popisu při vydání věci důležité pro trestní řízení (č.l. 125), kdy obuv byla popsána jako botasky zn. ADIDAS FALCON, tedy boty renomované firmy, vyrábějící značkové zboží, přitom však od počátku řízení ve spise figuruje fotografie bot vydaných stěžovatelem (čl.l.120), na níž je jasně patrný nápis uvnitř boty ADIDOS, tedy levnější napodobeniny známého značkového výrobku. Došlo tak zřejmě k omylu popisu při uvedení značky, pro celkové posouzení věci však tato okolnost není podstatná. Svědkyně F. by se stěží na tvrzené záměně obuvi mohla podílet, neboť stěžovatel, podle protokolů ve spise založených, obuv vydal i převzal osobně. Námitky týkající se stop zjištěných na teplácích a obuvi a výhrady k hodnocení důkazů vůbec uplatnil stěžovatel již v podaném odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve obecně konstatoval, že skutková zjištění soudu I. stupně jsou naprosto správná a úplná a ztotožnil se s nimi. Podrobně se pak zabýval jednotlivými námitkami vyslovenými v odvolání, včetně námitek výše zmíněných, ale nepřisvědčil jim.
Stěžovatel, jak je patrno z obsahu spisu, volil svoji obhajobu tak, že střídavě odmítl vypovídat, anebo se vyjadřoval pouze k určitým časovým úsekům kolem doby, kdy došlo k vraždě poškozené. Způsob své obhajoby v průběhu řízení několikrát změnil, naposledy před odvolacím soudem, se změnami obhajoby stěžovatele i se změnami a nepřesnostmi ve výpovědích jednotlivých svědků se však obecné soudy vypořádaly.
Stěžovatel tak v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud vypořádal, a staví tak Ústavní soud v podstatě do role další soudní instance, která mu, jak již dal opakovaně najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Tyto stěžovatelovy námitky přitom spočívají v jeho nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 tr.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i zmíněných stěžovatelových námitek na doplnění dokazování a k hodnocení provedeného dokazování. Ústavnímu soudu v tomto smyslu však zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Ze spisového materiálu Ústavní soud shledává, že ve věci bylo obecnými soudy provedeno rozsáhlé dokazování. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Jak již shora Ústavní soud konstatoval, oba obecné soudy se stěžovatelovými námitkami vyslovenými na jeho obhajobu v průběhu řízení obsáhle zabývaly a vypořádaly se s nimi, a to i z hlediska stěžovatelem namítaných rozporů ve výpovědích svědků a zajištěných stop na teplácích a obuvi. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 14 odst. 2 Paktu a čl. 6 Úmluvy, zaručujících mu právo na spravedlivý proces a zakotvujících zásadu presumpce neviny, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování.
Pokud stěžovatel v závěru ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že není patrno, že by se zabývaly pohnutkou pachatele, pak Ústavní soud jednak poukazuje na to, že stěžovatel tuto námitku nevznesl v podaném odvolání proti rozhodnutí soudu I. instance, a přichází s ní teprve v ústavní stížnosti, jednak i na to, že Krajský soud v Plzni v obsáhlém odůvodnění svého rozsudku nepřímo dal najevo, jaký postoj v daném případě k pohnutce zaujímá. To, že nebyla přesně zjištěna pohnutka jednání, nelze považovat za nedostatek řízení, na motiv jednání a pohnutku lze v daném případě pouze usuzovat ze závěrů znaleckých posudků, které byly ve věci vypracovány v oboru klinické psychologie, psychiatrie a sexuologie. Ke stěžovatelově námitce, že vrchní soud ve výroku svého rozhodnutí výslovně neuvedl, že stěžovatelovo odvolání proti zbývající části výroku napadeného rozsudku se zamítá, Ústavní soud konstatoval, že tento závěr, byť ve výroku není výslovně uveden, z něho nepochybně vyplývá, a uvedená námitka tak sama o sobě není způsobilá věc posunout do ústavně právní roviny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. května 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu