ECLI:CZ:US:2002:4.US.222.02
sp. zn. IV. ÚS 222/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Z. M. a V. M., zastoupených JUDr. J. H., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2001, čj. 13 Co 526/2001-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 4. 2002 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2001, čj. 13 Co 526/2001-154, kterým bylo jejich odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 4. 2000, čj. 10 C 183/97-124, pokud směřovalo proti odstavcům II. a IV. výroku rozsudku, odmítnuto; dále byl rozsudek v odstavcích I. a V. výroku potvrzen s tím, že povinnost uloženou v odst. V. výroku jsou povinni stěžovatelé splnit společně a nerozdílně. V odst. III. a IV. výroku pak byl rozsudek zrušen a věc byla v tomto rozsahu okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. V řízení se stěžovatelé (žalobci) domáhali určení vlastnictví ke specifikovaným nemovitostem (rodinný domek, stavební plocha, zahrada) v k.ú. Z. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku stěžovatele poučil, že proti pravomocnému rozsudku lze za podmínek §§237-239 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, podat ve stanovené lhůtě dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Stěžovatelé popsali dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřili svůj nesouhlas s právním hodnocením jejich věci odvolacím soudem, zejména pokud jde o posouzení platnosti smluv ze dne 5. 4. 1996, a především pak smlouvy o půjčce. Jsou toho názoru, že postupem obecných soudů byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na publikované rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2000, ve věci sp. zn. IV. ÚS 387/99, k otázce smluvní volnosti a předvídatelnosti následků porušení smluvních povinností a vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozsudkem nedošlo k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelů.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 10 C 183/97, z něhož zjistil, že stěžovatelé podali dne 20. 3. 2002 dovolání, ve kterém krajskému soudu vytkli zejména nesprávné právní posouzení jejich věci. Z toho důvodu Ústavní soud znovu přezkoumal, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zákonem, a dospěl k názoru, že ústavní stížnost je návrhem nepřípustným podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením jejich věci obecnými soudy. I když otázku, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, bude posuzovat dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje. Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to především Nejvyšší soud ČR, který má sjednocovat rozhodovací činnost obecných soudů. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatelů, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, pokud k ní budou ústavněprávní důvody. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost by bylo nutno posoudit částečně jako návrh nepřípustný i v případě, že by stěžovatelé dovolání nepodali, neboť nikoliv všechny výroku rozsudku okresního soudu nabyly v době podání ústavní stížnosti právní moci.
Z výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost jako nepřípustná ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj