ECLI:CZ:US:2002:4.US.243.01
sp. zn. IV. ÚS 243/01
Usnesení
IV. ÚS 243/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek V.B. a Ing. V.Š., obou zastoupených JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 2001, čj. 10 Ca 3/2001-23, a rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. Poz 2640/4137 H, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadly stěžovatelky rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 2001, čj. 10 Ca 3/2001-23, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. Poz 2640/4137 H, kterým bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, rozhodnuto výrokem bod bodem A), že nejsou vlastníky blíže označených a popsaných nemovitostí v k.ú. J., a výrokem pod bodem B), že jim svědčí vlastnické právo ke konkrétně specifikovaným nemovitostem tamtéž. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčeny na svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý (řádný) proces zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když současně namítají, že krajský soud nedostál povinnosti jemu uložené čl. 90 Ústavy ČR. Jádrem ústavní stížnosti je potom polemika s hodnocením v dané restituční věci provedených důkazů ze strany těchto orgánů veřejné moci, zejména údajně zcela neobjektivního stanoviska M.ú., které bylo základem pro vyvození právních závěrů citovaných rozhodnutí, neboť tento důkaz je podle stěžovatelek v rozporu se skutečným stavem, jak jej ony vnímají, a pokud se o něj zmíněná rozhodnutí opírají, nelze se s nimi co do způsobu následného rozhodnutí o jejich restitučním nároku ztotožnit. Z těchto, jakož i dalších důvodů, domáhají se zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti seznámil s předmětnou věcí na základě připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích (sp. zn. 10 Ca 3/2001), příslušného spisu O.Ú., okresního pozemkového úřadu, a dále si vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení poukázal především na učiněná skutková zjištění, z nichž při svém rozhodnutí vycházel, a jež byly odpovídajícím způsobem promítnuty do přijatých právních závěrů napadených rozhodnutí. S tvrzeními stěžovatelek o porušení ústavních práv se neztotožňuje, a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník, Družstvo V., reagoval obdobným způsobem, když především současně zdůraznil, že předmětnou záležitostí se uvedené orgány veřejné moci zabývaly několik let a s argumenty stěžovatelek se řádně vypořádaly. Pozemkový fond ČR a O.Ú., okresní pozemkový úřad, se svého postavení vedlejších účastníků v řízení o ústavní stížnosti výslovně vzdaly.
Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že Ústavní soud se cítí být oprávněn zasáhnout do činnosti ostatních orgánů veřejné moci jen tehdy, pokud tyto vykročí při výkonu své moci z ústavněprávních mezí a zasáhnou tím do práva na spravedlivý proces zakotveného v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud není další odvolací instancí v systému obecných soudů a jeho ingerence je dána toliko coby soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přehodnocovat hodnocení důkazů orgány veřejné moci mu zásadně nepřísluší a činit odlišné závěry v oblasti skutkových zjištění, pokud tyto byly přiměřeným způsobem v souladu s procesními předpisy i posléze vyhodnoceny, není v jeho ústavně svěřené pravomoci, když toto oprávnění stran hodnocení důkazů je v případě soudů obecných výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR.
Stěžovatelky, jak je patrno z odůvodnění ústavní stížnosti, se snaží dosáhnout zrušení napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, které na základě učiněných skutkových zjištění, vůči nimž směřuje polemika stěžovatelek, podřadily posuzovanou věc ve vztahu ke svému negativnímu výroku co do jejího merita pod ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., dle něhož "pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby." V rámci posouzení, zda jsou dány skutkové podmínky uvedené v hypotéze citovaného ustanovení byla provedena celá řada důkazů, z nichž v dané věci rozhodující orgány veřejné moci vycházely, a které vzaly za základ pro vyvození jimi přijatých právních závěrů (zejména vyjádření Policie ČR, ze dne 21. 9. 1999; místní šetření na předmětných pozemcích dne 3. 6. 1999; stanovisko M.ú., ze dne 23. 10. 2000; svědecká výpověď J.B. ze dne 16. 10. 2000 a J.S. ze dne 23. 10. 2000; jakož i další listinné důkazy). V této souvislosti nelze též přehlédnout, že právě pro (v posuzované věci) nedostatečná skutková zjištění předtím opakovaně svými rozsudky zrušil krajský soud meritorní rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, stran uplatněného předmětného restitučního nároku stěžovatelek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Ca 437/98-15 ze dne 25. 3. 1999 a č. j. 10 Ca 70/2000-17 ze dne 14. 6. 2000).
Ústavní soud po posouzení projednávané věci shledal, že Krajský soud v Českých Budějovicích postupoval způsobem ústavně konformním a v souladu s procesními předpisy (§250l a násl. o.s.ř.), a pokud považoval provedené dokazování za dostatečné pro vyvození příslušných právních závěrů, nelze jeho postupu z pohledu ochrany ústavnosti, a tudíž při vědomí toho, kdy při svém přezkumu postupoval na základě procesních předpisů objektivního práva (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR), kdy nerozhoduje v plné jurisdikci, nic podstatného vytknout.
V obecné rovině je rovněž nutno poukázat na to, že zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení shromážděného důkazního materiálu. Pakliže stěžovatelky namítají nesprávné hodnocení důkazů ze strany rozhodujících orgánů veřejné moci, odkazuje Ústavní soud na svou v tomto směru již konstantní judikaturu, ve které opakovaně vyjádřil stanovisko, že není oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů provedené orgány veřejné moci, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval, přičemž výjimku z tohoto kategoricky uplatňovaného pravidla činí - vázán ústavním imperativem ochrany ústavnosti - pouze tehdy, jsou-li vykonaná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy (k tomuto srov. např. sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III.ÚS 166/95, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, č. 5; sv. 4, č. 79). V posuzované věci však důvody pro takto založenou ingerenci, reflektující za konstelace posléze předvídané prvky svévole ze strany orgánů veřejné moci, Ústavní soud neshledal.
S ohledem na řečené dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelky brojí proti napadeným rozhodnutím zjevně neopodstatněně, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2002