ECLI:CZ:US:2002:4.US.258.01
sp. zn. IV. ÚS 258/01
Usnesení
IV. ÚS 258/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. P.R., zastoupeného JUDr. P.Š., proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích, čj. 3 T 153/2000-1218, ze dne 27. 2. 2001, a rozhodnutí státního zástupce OSZ, ze dne 27. 2. 2001, o vzdání se stížnosti, za účasti Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") zrušení shora označených rozhodnutí.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti byl dne 20. 12. 1995 a opakovaně dne 27. 12. 1995 přepaden a oloupen bývalou manželkou Mgr. M.R. a jejími společníky prakticky o veškerý jeho majetek a bylo mu přitom ublíženo na zdraví s následnou pracovní neschopností do 31. 3. 1996. Na základě jeho trestního oznámení bylo jeho bývalé manželce a pěti jejím společníkům sděleno obvinění pro trestný čin loupeže ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 k §234 odst. 1 tr.z. Stěžovatel v daném trestním řízení uplatnil řádně své nároky jako poškozený. Dne 18. 6. 1996 však došlo ke změně právní kvalifikace na trestný čin vydírání ve spolupachatelství. Později byla věc rozdělena tak, že trestní stíhání třech spolupachatelů bylo ve spise OSZ usnesením, sp. zn. Zt 349/97, ze dne 28. 5. 1997, zastaveno a další dva spolupachatelé ing. J.H. a M.K. byli odsouzeni trestním příkazem Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 1 T 176/97, ze dne 30. 6. 1997, pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr.z. a k podanému odporu obžalovaného Ing. H., byla věc projednána v hlavním líčení a rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 1 T 176/97, ze dne 15. 10. 1997, byl Ing. H., odsouzen pro trestný čin vydírání. Stěžovatel byl ve výroku tohoto rozsudku odkázán se svými nároky na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Trestní stíhání proti stěžovatelově bývalé manželce Mgr. M.R. bylo nejprve usnesením OSZ, sp. zn. Zt 349/97, ze dne 28. 5. 1997, vyloučeno ze společného řízení a pak byla na pokyn OSZ věc překvalifikována na trestný čin krádeže jednotlivcem podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr.z. Dne 24. 8. 2000 byla proti Mgr. R. podána obžaloba OSZ, a to k Okresnímu soudu v Hradci Králové. Poté, co tento soud vyslovil svoji nepříslušnost, vedl řízení ve věci obžalované Mgr. R. Okresní soud v Pardubicích, který ve věci vydal usnesení, čj. 3 T 153/2000-1218, ze dne 27. 2. 2001, jímž bylo trestní stíhání obžalované zastaveno s tím, že z důkazů provedených při hlavním líčení soud zjistil, že se obžalovaná s ohledem na hodnotu věcí, která nepřevyšuje částku 12.000,- Kč dopustila trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), na něhož dopadá rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998. Stěžovatel má za to, že soud tím, že prezentoval jeho výlučné vlastnictví jako bezpodílové spoluvlastnictví, omezuje i jeho práva jako poškozeného. Rozsah trestného činu krádeže podle jeho názoru byl takový, že aplikace jen §247 odst. 1 tr.z., na nějž bylo možno vztáhnout rozhodnutí o amnestii, nepřicházela v úvahu. Stěžovatel tvrdí, že v řízení předložil listinné důkazy o výši způsobené škody a o tom, kdo a jakým způsobem spáchal skutky, které byly předmětem trestního řízení. Soud však tyto důkazy nevzal v úvahu a rozhodl, že se trestní stíhání zastavuje. Tím byl stěžovatel zbaven možnosti domáhat se toho, aby soud v adhezním řízení vyslovil výrok o náhradě škody. Stěžovatelova základní práva byla poškozena zejména tím, že trestní řád mu znemožnil podat opravný prostředek proti rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, čímž byla porušena rovnost účastníků řízení. Vzdáním se práva stížnosti státním zástupcem nabylo napadené usnesení okresního soudu právní moci již dnem vyhlášení, tj. 27. 2. 2001. Tím bylo dotčeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces. Stěžovatel dále namítá, že s ohledem na právní kvalifikaci měla být dána příslušnost krajských orgánů činných v trestním řízení, včetně krajského soudu, a tím došlo k odnětí zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Stěžovatel dále poukazuje na to, že nebyl, tak jak uvádí protokol o hlavním líčení, čten důkazní materiál v rozsahu, jak je v protokolu uvedeno. V hlavním líčení nebyli rovněž vyslechnuti dva svědci, čímž mu bylo znemožněno klást jim otázky, a soud tak odmítl provést jím navrhované důkazy. Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí a k ústavní stížnosti připojuje rovněž návrh na zrušení v ustanovení §142 odst. 1 textu "nestanoví-li zákon něco jiného" a v souvislosti s tím poslední větu ustanovení odstavce 3 §172 trestního řádu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 3 T 153/2000 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Okresního soudu v Pardubicích.
Ve svém vyjádření Okresní soud v Pardubicích uvádí, že trestní stíhání zastavil z důvodů účasti obžalované na amnestii prezidenta republiky, když došel k názoru, že jednání obžalované mohlo být posouzeno pouze jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr.z., neboť u věcí, které měla obžalovaná odvést z kanceláře, bylo možno dovodit, že tehdy patřily do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo přinejmenším mohla sama obžalovaná předpokládat, že se jedná o věci podléhající režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a že tedy nejde o věc "cizí" ve smyslu ustanovení §247 tr.z. V popisu skutku uvedeného v obžalobě nebylo popsáno jakékoliv užití násilí proti poškozenému, nebyla zde zmíněna ani účast dalších osob a soud mohl ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 tr.ř. rozhodovat výlučně o skutku uvedeném v žalobním návrhu. Z důkazů provedených v hlavním líčení vyplynulo nepochybně, že obžalovaný byl před stěhováním věcí v bytě spoután a po celou dobu stěhování byl ponechán spoutaný, nebylo však prokázáno, že by se na násilí proti němu nějak podílela obžalovaná, nebo že by jiné osoby k použití násilí proti poškozenému vybízela. Vzhledem k výpovědi obžalované, poškozeného, otce obžalované svědka J.H. a M.K., když další osoby přítomné tehdy v bytě - ing. J.H., V.B. a V.B. odmítli jako svědci k věci vypovídat, nepokládal soud za bezpečně prokazatelné, že by se obžalovaná podílela na použití násilí proti stěžovateli, když nebylo možné vyloučit tvrzení obžalované, jejího otce a svědka K., že poškozený ve snaze zabránit ve vstupu do bytu mužům doprovázejícím obžalovanou vyvolal potyčku, která byla ukončena jeho spoutáním. Stran účasti obžalované na spoutání uváděl sám stěžovatel již ve své první výpovědi na č.l. 63 spisu doslova, že fyzické násilí proti němu užil švagr Ing. J.H., nikdo jiný, spoutal jej švagr s pomocí pana M.K., nikdo jiný se na poutání nepodílel, slovně mu nikým vyhrožováno nebylo. Při vyšetřovacím pokusu též poškozený neuváděl, že by obžalovaná někoho nabádala k jeho svázání, u toho ani přítomna nebyla, on sám měl zpočátku snahu zabránit mužům ve vstupu do bytu a vytlačoval je z bytu ven. Z výše uvedených důvodů soud nepokládal za možné posuzovat jednání obžalované jako trestný čin loupeže podle §234 tr.z. Při úvahách o právním režimu věcí používaných k podnikání a vystěhovaných z kanceláře pak soud přihlížel především ke svědecké výpovědi daňového poradce Ing. Ř. a k listinným důkazům o podnikání manželů. V dané trestní věci soud provedl obsáhlé dokazování, u hlavního líčení byly provedeny všechny důkazy opatřené v přípravném řízení, k listinným důkazům, zejména k dokladům o jednotlivých věcech a o způsobu podnikání během manželství, se podrobně vyjadřovali již ve svých výpovědích u hlavního líčení obžalovaná i stěžovatel. Výpovědi svědků M.K. a J.R. byly u hlavního líčení se souhlasem obžalované a státního zástupce přečteny za podmínek uvedených v §211 odst. 1 tr.ř. Vzhledem k rozsahu provedených důkazů zamítl soud další důkazní návrhy poškozeného jako nadbytečné. Poškozenému bylo umožněno realizovat práva vyplývající z ustanovení §43 odst. 1,2, §50 odst. 1 a §51 tr.ř. a stěžovatel i jeho zmocněnec těchto oprávnění plně využívali. Samotné zastavení trestního stíhání stěžovateli nebrání, aby své nároky uplatňoval v soudním řízení a tytéž nároky stěžovatele jsou také předmětem několika probíhajících občanskoprávních řízení vedených u daného soudu. Trestní řízení v předmětné věci probíhalo v souladu s trestním řádem a stěžovateli byla poskytnuta plná možnost využít svá procesní oprávnění vyplývající z trestního řádu a i když v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebylo rozhodováno o uplatněném nároku na náhradu škody, není stěžovatel nijak krácen ve svém právu domáhat se svého nároku před soudem, což také souběžně uplatňuje. S ohledem na to, že stěžovatelova základní práva byla v řízení respektována, navrhuje okresní soud zamítnutí ústavní stížnosti.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti se Ústavní soud nejprve zabýval otázkou vztahu stěžovatele k ústavní stížností napadeným rozhodnutím. Dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud v této souvislosti při posuzování předmětné ústavní stížnosti především konstatoval, že stěžovatel vystupoval v zastaveném trestním řízení, vedeném podle trestního řádu, účinného do 1. 1. 2002 jako poškozený. Právní postavení poškozeného v trestním řízení je trestním řádem explicitně stanoveno v zákonných ustanoveních. Poškozený je ve smyslu ustanovení §12 odst. 6 tr.ř. jednou z procesních stran trestního řízení, přičemž ze zákonného vymezení poškozeného (§43 odst. 1 tr.ř.) vyplývají i jeho zákonná oprávnění, která mu trestní řád poskytuje, a která mají umožnit uspokojení jeho nároků na náhradu škody. K dosažení tohoto účelu trestní řád zejména v ustanovení §43 odst. 1 vypočítává procesní práva poškozeného a současně je pozitivním a negativním způsobem ohraničuje. Své nároky na náhradu škody může přitom za stanovených zákonných podmínek poškozený uplatňovat přímo v trestním řízení (tzv. adhezní řízení) nebo může svůj nárok uspokojit v rámci řízení občanskoprávního, popř. v řízení před jiným příslušným orgánem.
Napadeným výrokem okresního soudu, kterým bylo stíhání obžalované Mgr. R. zastaveno, však nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, neboť nebylo ve vydaném usnesení rozhodováno přímo o jeho právech a povinnostech, nýbrž toliko o vině a trestu obžalované, z čehož byla zřejmá zjevná neoprávněnost stěžovatele napadnout toto usnesení ústavní stížností, a to i v poměru k postupu státního zástupce (který stěžovatel nesprávně označuje jako rozhodnutí), jímž se tento vzdal práva podat stížnost do usnesení o zastavení trestního stíhání, když ve vztahu k uvedenému projevu státního zástupce je třeba zdůraznit, že v podstatě jde o procesní úkon jedné ze stran trestního řízení, a státní zástupce pak v takovém případě nemá postavení orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel své námitky proti napadenému rozhodnutí, které se vztahují k zastavení trestního stíhání obžalované Mgr. R., spojuje především s tím, že mu trestní řád znemožnil podat opravný prostředek proti rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, čímž byla podle jeho názoru porušena rovnost účastníků řízení, kdy v odvolacím řízení mohly být posouzeny jeho výhrady týkající se důkazního řízení a právní kvalifikace trestného jednání obžalované. Spolu s ústavní stížností proto stěžovatel podal ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení v ustanovení §142 odst. 1 textu "nestanoví-li zákon něco jiného" a v souvislosti s tím poslední větu ustanovení odstavce 3 §172 trestního řádu. K tomuto jeho návrhu Ústavní soud konstatuje, že ke zrušení navržená ustanovení trestního řádu nebyla v daném trestním řízení aplikována, k jejich aplikaci totiž mohlo dojít pouze v rozhodnutí odvolacího orgánu, pokud by stížnost byla podána, ale i kdyby byly všechny náležitosti uvedené v §74 zákona o Ústavním soudu splněny, musel by přesto Ústavní soud řízení o tomto stěžovatelově návrhu na zrušení jím navrhovaných zákonných ustanovení ve smyslu ustanovení §67 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zastavit, neboť ke zrušení navrhovaná ustanovení pozbyla s účinností od 1. 1. 2002 platnosti a podle nyní účinného trestního řádu již poškozený může ve smyslu §172 odst. 3 tr. ř. takovou stížnost podat.
Právě s ohledem na výše zmíněnou novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., která s účinností od 1. 1. 2002 poškozeného k podání stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání opravňuje, se Ústavní soud zabýval i dalšími námitkami stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti, ale neshledal je důvodnými.
Námitky uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti se v podstatě týkají hodnocení provedených důkazů a neprovedení důkazů stěžovatelem navrhovaných. K těmto námitkám Ústavní soud předně zdůrazňuje, jak dává ve svých rozhodnutích opakovaně najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů, a dále, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 tr. ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i zmíněných stěžovatelových námitek k hodnocení provedeného dokazování a doplnění dokazování. Ústavnímu soudu v tomto smyslu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledává, že ve věci bylo obecným soudem provedeno obsáhlé dokazování. Obecný soud při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházel z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, přičemž ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 tr.ř. mohl rozhodovat jen o skutku, který byl uveden v obžalobě, tedy o tom, zda byl obžalovanou spáchán trestný čin krádeže, přitom jeho závěry o rozsahu tohoto trestného činu pak s přihlédnutím k jeho odůvodnění, kdy dovodil, že obžalovaná se mohla o některých věcech domnívat, že jde o věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nelze považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž pouze takový extrémní nesoulad by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. V této souvislosti však Ústavní soud zdůrazňuje, že právě proto, že v tomto řízení obecný soud hodnotil provedené důkazy "pouze" pro účely trestního řízení, nelze jeho závěry považovat za závazné a konečné, pokud jde o skutečný rozsah bezpodílového vlastnictví obžalované a stěžovatele a vlastnická práva stěžovatele k jednotlivým věcem, když rozhodování o těchto vztazích je v pravomoci soudu, konajícího v řízení občanskoprávním, v němž by měl mít stěžovatel dostatečný prostor pro doložení svých vlastnických práv. Pokud jde o námitku, že při hlavním líčení nebyl vyslechnut svědek M.K. a svědkyně J.R., pak jak vyplývá ze spisového materiálu byly u hlavního líčení se souhlasem obžalované a státního zástupce svědecké výpovědi M.K. (č.l. 606) a J.R. (č.l. 431-434) přečteny (č.l. 1191). Pokud pak stěžovatel poukazuje na nesrovnalosti v protokolu o hlavním líčení týkající se čtení důkazního materiálu, mohl tento nedostatek namítnout již při hlavním líčení. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v postupu obecného soudu nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod, a proto z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předseda senátu