ECLI:CZ:US:2002:4.US.258.2000
sp. zn. IV. ÚS 258/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. A. K., zastoupeného JUDr. F. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000, č.j. 1 Ko 14/2000-729 a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22. 9. 1999, č.j. 94 K 4/95-644, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 4. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000, č.j. 1 Ko 14/2000-729 a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22. 9. 1999, č.j. 94 K 4/95-644, vydaná v konkurzní věci stěžovatele jako úpadce, jimiž byl pravomocně zamítnut jeho návrh na zproštění funkce správkyně konkurzní podstaty a zvláštního správce konkurzní podstaty, ustavených v konkurzním řízení vedeném u jmenovaného (bývalého) obchodního soudu pod sp. zn. 94 K 4/95.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že výtka stěžovatele, vztahující se ke správkyni konkurzní podstaty, není důvodná, neboť odůvodnění obou napadených rozhodnutí se nezabývají ničím jiným, než hodnocením, zda je za dané situace dán důležitý důvod pro zproštění správkyně její funkce. Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Právní zástupce stěžovatele dopisem ze dne 2. 5. 2000 sdělil, že ve věci bylo podáno rovněž dovolání. Z tohoto důvodu Ústavní soud vyčkal výsledku dovolacího řízení.
Dne 14. 8. 2002 bylo Ústavnímu soudu doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2002, čj. 29 Cdo 2677/2000-880, kterým bylo dovolací řízení zastaveno. Z odůvodnění vyplývá, že podáním došlým Nejvyššímu soudu ČR dne 30. 4. 2002, vzal stěžovatel v plném rozsahu dovolání zpět a z toho důvodu soud podle §243b odst. 4 věty druhé o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, řízení zastavil.
Po opětovném přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelovo zpětvzetí dovolání vytvořilo situaci, za níž je ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Kromě toho považuje Ústavní soud za potřebné uvést, že napadené soudní rozhodnutí svým obsahem ani tvrzeného zásahu do základních práv či svobod stěžovatele schopno není. Jedná se o rozhodnutí procesní povahy, které nelze klást na roveň rozhodnutím ve věci samé, zasahujících do základních práv či svobod jednotlivce, jejichž dopad nelze odstranit jinak, nežli ústavní stížností (srov. nález č. 78, uveřejněný ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj