ECLI:CZ:US:2002:4.US.259.01
sp. zn. IV. ÚS 259/01
Usnesení
IV. ÚS 259/01
Ústavní soud rozhodl dne 8. ledna 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J.V., zastoupeného JUDr. L.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2001, čj. 1 Cao 238/2000-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze stěžovatel tvrdí, že odmítnutím provést navrhované důkazy svědčící pro jeho pracovní zařazení do II. kategorie v rozhodné době došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a porušení čl. 36 ods. 1, čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu 2 Ca 232/2000 Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 5. 10. 2000, čj. 2 Ca 232/2000-29, bylo potvrzeno rozhodnutí ČSSZ ze dne 16. 6. 2000, č. 391 106 094, zatímco opravný prostředek proti rozhodnutí téhož orgánu ze dne 30. 1. 1991 stejného čísla byl odmítnut a řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 1990, čj. 2 C 38/90-20, ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 1990, sp. zn. 11 Co 161/90, bylo zastaveno. V důvodech svého rozhodnutí vycházel krajský soud ze zjištění, že stěžovatel od 1. 1. 1979 do 28. 2. 1982 prokazatelně nevykonával, a to převážně a soustavně, práce zařazené do II. pracovní kategorie. Na základě tohoto faktu dospěl k závěru, že stěžovatel odpracoval ve II. pracovní kategorii 8 let a že z tohoto údaje je třeba také vycházet při výpočtu starobního důchodu podle §22 zákona č. 100/1998 Sb. K odvolání stěžovatele do výroku potvrzujícího citované rozhodnutí ČSSZ, jakož i výroku o nákladech řízení v tom směru, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení, rozhodl vrchní soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně v napadených výrocích potvrdil a současně rozhodl o tom, že dovolání proti jeho rozhodnutí se nepřipouští. V důvodech svého rozhodnutí konstatoval vrchní soud, že evidenční list zahrnující léta 1979 - 1982 stěžovatel vlastnoručně podepsal a právě tato skutečnost činí tento údaj nepochybným. K dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku vrchního soudu rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 11. 2001, čj. 30 Cdo 633/2001-64, tak, že toto dovolání pro jeho nepřípustnost, a to i z hlediska ustanovení §239 o. s. ř. odmítl.
Jak ve svém rozhodnutí zjistil již krajský soud, podle sdělení Š. a B., z 2. 4. 1990 založeného ve spise 2 C 38/90 Krajského soudu v Českých Budějovicích, nevykonával stěžovatel v době do 1. 1. 1979 do 28. 2. 1982 práci zařazenou do II. pracovní kategorie, a proto tento soud v řízení vedeném pod již citovanou spisovou značkou zavázal úřad hodnotit zaměstnání stěžovatele v II. pracovní kategorii pouze v rozsahu 8 let a 18 dnů. Rovněž vrchní soud v napadeném rozhodnutí vycházel z téhož zjištění, když navíc konstatoval, že zpochybnění uvedených zápisů nepovažuje za důvodné již proto, že stěžovatel, jako každý další občan podpisující evidenční list důchodového zabezpečení, musel si být vědom závažnosti údaje, jaký podpisuje. Vrchní soud dále poukázal na tu skutečnost, že otázka zápočtu let odpracovaných stěžovatelem v II. pracovní kategorii byla pravomocně a detailně řešena již v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 C 38/90. Podle názoru vrchního soudu není reálné, aby navrhovaní svědkové za tohoto stavu věci mohli přinést nové a přesné údaje týkající se výkonu práce v inkriminované době. Tím, že vrchní soud vcelku logicky uvedl, proč neprovedl i další stěžovatelem navrhované důkazy, jednal, pokud jde o odůvodnění svého rozhodnutí, v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud vzhledem k principu nezávislosti soudu (§82 odst. 1 Ústavy ČR) není oprávněn hodnotit hodnocení zmíněných důkazů obecnými soudy, ledaže toto hodnocení by vzhledem ke své extrémnosti bylo způsobilé věc posunouti do ústavně právní roviny. Tak tomu však v projednávané věci není, neboť obecné soudy vycházely ve svých závěrech z evidenčního listu podepsaného samotným stěžovatelem a v rámci hodnocení důkazů právě proto tuto skutečnost považovaly ze nezpochybnitelnou. Podle názoru Ústavního soudu bylo na stěžovateli samotném, a to v situaci, kdy zhruba dobu 8 let v II. pracovní kategorii odpracoval, řádně střežit svá práva. Potvrdil-li tedy sám na evidenčním listu za léta 1979 - 1982 výkon prací ve III. kategorii, mohla ČSSZ stěží postupovat odchylným způsobem. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že s tvrzením, že totiž v inkriminovaném období vykonával práce v II. pracovní kategorii, přišel stěžovatel již ve své ústavní stížnosti projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 130/2000, kdy byl dopisem ze dne 9. 3. 2000 vyzván k odstranění vad návrhu, a to proto, aby o něm Ústavní soud mohl věcně rozhodnout. Stěžovatel však vytýkané vady neodstranil, a způsobil tak, že Ústavní soud svým usnesením ze dne 17. 4. 2000, čj. II. ÚS 130/2000-28, jeho návrh odmítl.
Všechny uvedené skutečnosti jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu