ECLI:CZ:US:2002:4.US.262.02
sp. zn. IV. ÚS 262/02
Usnesení
IV. ÚS 262/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti F. L., zastoupeného JUDr. M. H., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 3 To 566/2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2001, sp. zn. 5 T 154/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2001, sp. zn. 5 T 154/2001, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 a trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a trestního zákona. Rovněž byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a dvaceti dnů, pročež byl zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem. Současně mu byl uvedeným rozhodnutím uložen peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč a pro případ, že by tento nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Tímto rozhodnutím byl též stěžovateli uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří roků. K podanému odvolání do všech výroků citovaného rozsudku Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 3 To 566/2001, rozhodl tak, že ohledně stěžovatele napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o uloženém peněžitém trestu, jakož i ve výroku o stanovení náhradního trestu odnětí svobody. Ve zbylém rozsahu zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn.
Proti citovaným rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který se jimi cítí být dotčen na svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Aniž by v jejím odůvodnění současně uvedl, v čem konkrétně spatřuje porušení označených ústavních práv, poukázal po stručné rekapitulaci předmětného trestního řízení toliko v obecné rovině na to, že v jeho trestním stíhání došlo k neodůvodněným a nepřiměřeným průtahům opřeným o jedinou argumentaci spočívající v tom, že je cizím státním příslušníkem, přičemž zmíněný postup obecných soudů lze podle jeho přesvědčení označit za diskriminační.
Poté, co Ústavní soud přezkoumal podaný návrh z hlediska formálních (procesních) náležitostí, je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. V ústavní stížnosti stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů, aniž by předtím využil postupu, který je založen ust. §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu účinného od 1. 1. 2002, tj. nevyužil možnosti podat do rozhodnutí krajského soudu dovolání, a to ani přesto, že byl na toto své oprávnění v rámci poučení o opravných prostředcích v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 3 To 566/2001, výslovně upozorněn (k podané žádosti bylo Městským soudem v Brně přípisem ze dne 4. 7. 2002 Ústavnímu soudu sděleno, že z předmětného spisu není patrno, že by stěžovatel dovolání v dané věci podal). Výše uvedené se přirozeně musí projevit též v procesní rovině při rozhodování Ústavního soudu, neboť ústavní stížnost lze kvalifikovat jako "ultima ratio", tedy krajní prostředek při ochraně ústavně zaručených práv, nastupující až v případě selhání všech prostředků ostatních a mající v posuzované věci své místo teprve tehdy, pokud by stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, neboť tento prostředek byl - jak již bylo uvedeno - plně v jeho procesní dispozici.
Z řečeného je tudíž zřejmé, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, čímž nedostál podmínkám zásady subsidiarity uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti. Proto byl návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut pro jeho nepřípustnost [§75 odst. 1, §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ve vztahu k výroku odvolacího soudu o uloženém peněžitém trestu, jakož i o stanovení náhradního trestu odnětí svobody, byl stěžovatel materiálně úspěšným a tudíž by ústavní stížnost bylo v tomto rozsahu nutno odmítnout - pokud by nebyla odmítnuta pro nepřípustnost - jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2002
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj