ECLI:CZ:US:2002:4.US.271.02
sp. zn. IV. ÚS 271/02
Usnesení
IV. ÚS 271/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Dipl. Ing. O.B., zastoupené JUDr. F. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 20 Cdo 26/2002 -51, ze dne 27. 2. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1, čl. 3, čl. 4 a čl. 10 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jako opožděné její dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 18 Co 117/01, který potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 17 C 226/99, jímž byl zamítnut návrh na obnovu řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. Nc 2169/75.
V ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, dle kterého je nutné dovolání projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních předpisů, tj. ve znění o.s.ř. před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. Uvádí, že Nejvyšší soud ČR zřejmě přehlédl, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 nabylo právní moci až dne 8. 1. 2001, a tudíž jeho projednání spadá do kompetence zák. č. 30/2000 Sb., účinného od 1. 1. 2001. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je zmatečné, neboť dovolání směřovalo proti usnesení Městského soudu v Praze, které bylo dovolatelkám doručeno dne 22. 6. 2001, a vztahovalo se proto na ně již ust. §240 odst. 1 o.s.ř., který stanoví lhůtu 2 měsíce.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usnesením Nejvyššího soudu ČR a dospěl k závěru, že je neopodstatněná.
Z obsahu připojeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 20 Cdo 26/2002-51, ze dne 27. 2. 2002, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako opožděné, neboť dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nabylo právní moci dne 25. 6. 2001, bylo podáno až dne 20. 8. 2001, tedy po uplynutí jednoměsíční lhůty. Dovolací soud při posuzování lhůty vycházel z části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. (kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dle kterého se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. 1. 2001. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění uvedl, že projednáním dovolání a rozhodnutím o něm ve smyslu citovaného bodu 17 se rozumí i posouzení včasnosti dovolání včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odpo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník LIII, č. 10, pod poř. č. 70.
Jak Ústavní soud ověřil z rovněž připojených rozhodnutí soudů obou stupňů, ve věci bylo soudem prvého stupně rozhodováno dne 19. 12. 2000, tj. za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění do novely provedené zák. č. 30/2000 Sb. Odvolací soud pak přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně v souladu s body 1., 10. a 15. přechodných ustanovení, obsažených v části dvanácté hlavě první zák. č. 30/2000 Sb., rovněž dle dosavadního znění o.s.ř., platného do 1. 1. 2001.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas se závěry Nejvyššího soudu ČR ohledně aplikace a výkladu přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb., obsažených v části dvanácté hlavy první bodu 17 na délku lhůty k podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních předpisů, kdy se stěžovatelka domáhá, aby soud přisvědčil její interpretaci, dle které lhůta k dovolání činí 2 měsíce, přičemž za rozhodné při posuzování lhůty k dovolání stěžovatelka považuje datum nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí a datum doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud v obdobných případech, týkajících se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací o.s.ř., již judikoval (např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 560/01, IV.ÚS 617/01, III.ÚS 616/01, IV.ÚS 402/02, sp. zn. IV.ÚS 534/01), že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i namítané části dvanácté hlavy první bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo) by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů, pouze pokud by provedený výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou a sama skutečnost, že se s ní stěžovatelka neztotožňuje, nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že z dikce bodu 17. citovaných přechodných ustanovení, dle kterého se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo podle řízení provedeného podle dosavadních právních předpisů, projednávají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, je zřejmé, že okolnost, kdy rozhodnutí, jemuž předcházelo řízení provedené podle dosavadních předpisů, nabylo právní moci či bylo doručeno stěžovatelce, není pro posuzování lhůty pro podání dovolání právně relevantní.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu