ECLI:CZ:US:2002:4.US.274.2000
sp. zn. IV. ÚS 274/2000
Usnesení
IV. ÚS 274/2000
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. M. Z., zastoupeného JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, čj. 24 Cdo 2694/99-115, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 1998, čj. 12 Co 132/98-84, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 10. 1997, čj. 9 C 1015/92-64, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, V. K. a M. K., oba zastoupeni JUDr. O.K., advokátem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů a tvrdil, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť mu nebyla soudy jako orgány veřejné moci poskytnuta právní ochrana, když obecné soudy zamítly jeho návrh, kterým se domáhal vydání rozsudku, jímž by došlo k přechodu vlastnického práva k rodinnému domku č. p. 7, se stavební parcelou č. 46/2 a zahradou 654/5, vše v katastrálním území V. v Čechách, tohoto času ve vlastnictví vedlejších účastníků, na stěžovatele. Svůj návrh, opírající se o příslušná ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), odůvodnil mimo jiné tím, že uvedené nemovitosti, které tvořily funkční součást původní zemědělské usedlosti, byly darovány toutéž darovací listinou (spolu s ostatními částmi této nemovitosti) československému státu v tísni, tak jak je tento restituční důvod uveden v §6 odst. 1 písm. h) citovaného zákona. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že nebyl prokázán stav tísně na straně stěžovatele a jeho matky, nelze tomuto názoru přisvědčit, neboť stěžovatel má za to, že stav tísně nelze odtrženě posuzovat od doby, kdy právní úkon spojený s tvrzenou tísní byl učiněn, tj. kdy a za jakých podmínek byla podepsána předmětná darovací listina. Podle názoru stěžovatele je třeba pojem tísně interpretovat i v souvislosti s politickým nátlakem spojeným s obdobím let 1948 - 1989 a poměry panujícími v tomto období, kdy existovaly takové právní předpisy, jako např. vládní nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby. Zejména potom nechápe závěry Nejvyššího soudu ČR, uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku (kterým bylo zamítnuto dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu), dle nichž stav tísně při darování nemovitostí mohl být posuzován odlišně podle toho, zda se jednalo o nemovitosti užívané zemědělskou organizací nebo nemovitosti užívané dárcem samotným. Poukázal na to a současně vyjádřil své přesvědčení, že stav tísně je objektivní okolností působící na dárce, existující v určitém okamžiku za určitých politických a hospodářských poměrů, a proto nelze posuzovat tíseň odlišně u jedné či druhé nemovitosti převáděné shodnou darovací listinou. Důsledkem stanoviska dovolacího soudu je ta skutečnost, že stěžovateli byly ve správním řízení vráceny zemědělské pozemky a zbývající část zemědělské usedlosti z důvodu darování v tísni, avšak bez obytné části (kterážto je předmětem souzené věci napadené ústavní stížností) a celá zemědělská usedlost je tudíž nefunkční. Pokud k ní nebude vrácena obytná část, pak je zbývající hospodářská část včetně pozemků bezcenná a nepoužitelná. Obecným soudům také vytýká neprovedení důkazů, které měly prokázat, že JZD ve V. převedlo inkriminované nemovitosti na vedlejší účastníky za cenu nižší, než byla cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, stejně tak i důkazů svědčících o tom, že vedlejší účastníci byli protiprávně zvýhodněni při prodeji obytné budovy, jejíž vydání bylo předmětem předchozího řízení. Z těchto, jakož i dalších důvodů, se domáhá zrušení v záhlaví ústavní stížnosti uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 9 C 1015/92, a z něj zjistil, že dne 19. 10. 1992 podal stěžovatel u označeného soudu návrh, kterým se domáhal přechodu vlastnického práva k rodinnému domku č. p. 7 se stavební parcelou č. 46/2 a zahradou 651/1 (parcelní číslo zahrady později v průběhu řízení z důvodu omylu upřesnil jeho uvedením - 654/5), vše v katastrálním území V. v Čechách. Dále se domáhal nařízení předběžného opatření, kterému nebylo ze strany nalézacího soudu s odkazem na ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě vyhověno. Okresní soud rozsudkem dne 22. 10. 1997, čj. 9 C 1015/92-64, rozhodl o meritu věci tak, že podaný návrh zamítl. Jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, po provedeném dokazování se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že sporná nemovitost přešla na stát způsobem, se kterým zákon o půdě spojuje povinnost věc vydat, tedy v důsledku smlouvy o darování nemovitosti uzavřené dárcem v tísni [§6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě]. Z darovací listiny (předložené soudu jako důkaz) sepsané dne 26. 9. 1961 vyplynulo, že stěžovatel a jeho matka odevzdali bezplatně do vlastnictví státu nemovitosti zapsané ve vložce č. 196 pro katastrální území V. Z rozhodnutí o přijetí nabídky ze dne 18. 10. 1961, čj. fin.pol. 278/61 - zázn., že finanční odbor ONV v Lounech, v dohodě se zemědělským odborem, přijal tuto nabídku bezplatného darování majetku - blíže specifikované zemědělské usedlosti - do vlastnictví státu. Nalézací soud zaujal stanovisko, že stěžovatel a jeho matka mohli převést své nemovitosti v té době obvyklým způsobem, a to obytnou část (jejíž vydání bylo předmětem řízení) za úplatu a toliko pozemky k ní náležející, které užívalo jednotné zemědělské družstvo, bezplatně darováním státu. Stěžovatel v souladu se svou povinností tvrzení a břemenem důkazním neprokázal, že by spolu se svou matkou měl zájem obytnou část na třetí osobu převést, když nebylo ani prokázáno, že by na ně byl vyvíjen nátlak, aby předmětnou obytnou část původní zemědělské usedlosti darovali státu. Vzhledem k tomu, že nalézací soud neshledal žádné konkrétní skutečnosti svědčící o tvrzené tísni dárců, neprováděl již důkazy k prokázání, že JZD převedlo majetek na vedlejší účastníky v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Vyšel tedy ze zjištění, že nebyl splněn základní předpoklad oprávněnosti nároku stěžovatele, když předmětná nemovitost nepřešla na stát v důsledku smlouvy o darování nemovitostí uzavřené dárcem v tísni, kterážto skutečnost již sama o sobě brání úspěšnému uplatnění restitučního nároku, přičemž by bylo pro absenci této zákonné podmínky nadbytečné prokazovat některou ze zmíněných dalších restitučních podmínek.
Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 5. 1998, čj. 12 Co 132/98-84, tak, že rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc mu v této části vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud po doplnění řízení své rozhodnutí stran merita věci odůvodnil tím, že se ztotožnil se závěry soudu nalézacího, který dle přesvědčení odvolacího soudu správně zjistil skutkový stav (jeho skutková zjištění navíc verifikoval provedením dalších důkazů) a vyvodil z něj správné právní závěry. Návrhu na připuštění dovolání v souladu s ustanovením §239 odst. 1 občanského soudního řádu nevyhověl, když uvedl, že dle názoru odvolacího soudu nejsou v projednávané věci splněny podmínky pro jeho připuštění, neboť nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, když otázka, zda smlouva byla uzavřena v tísni či nikoliv, je otázkou skutkovou a nikoliv právní.
Do rozsudku krajského soudu směřovalo dovolání stěžovatele, jehož přípustnost tento dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a dovolací důvod podřadil pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) téže normy. Dle názoru stěžovatele, okresní i krajský soud nesprávně právně posoudily, že darování obytné stavby zemědělské usedlosti nebylo učiněno v tísni, když tato byla vyvolána především opatřeními státní moci proti soukromě hospodařícím zemědělcům, zejména vládním nařízením č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby. Právní otázku zásadního významu spatřoval taktéž v tom, že dle jeho přesvědčení tíseň při darování musela být stejná jak ve vztahu k zemědělským pozemkům, tak i k obytné části zemědělské usedlosti, zatímco odvolací soud včetně soudu nalézacího zaujaly opačné stanovisko, se kterým nelze souhlasit. Přitom poukázal na to, že zemědělské pozemky a část usedlosti mu byly v rámci restituce vydány, neboť bylo prokázáno jejich darování v tísni, stejně tak obdržel i náhradu za mrtvý a živý inventář. Dovolací soud připustil takto podané dovolání, když jako otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. posoudil otázku, zda je možno vykládat stav tísně při uzavření jedné smlouvy o darování více nemovitých věcí různě ve vztahu k těmto různým nemovitostem.
Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání rozsudkem ze dne 19. 1. 2000, čj. 24 Cdo 2694/99-115, tak, že dovolání zamítl. V odůvodnění označeného rozhodnutí uvedl, že "vychází z úvahy, že nemovitosti, které byly předmětem uvedené darovací smlouvy, byly samostatnými věcmi z hlediska občanského práva hmotného, které sledovaly vlastní právní osud podle toho, zda šlo o zemědělské pozemky, resp. hospodářské budovy, nebo obytný dům se stavební parcelou a zahradou. V důsledku členství rodičů žalobce v jednotném zemědělském družstvu byly jejich zemědělské pozemky sdruženy ke společnému družstevnímu užívání (čl. 2 tehdy platných Vzorových stanov jednotných zemědělských družstev, částka 40/1953 Ú.l.) a hospodářské budovy, které družstvo potřebovalo, byly odevzdány do společného hospodářství (čl. 5 uvedených vzorových stanov), přičemž z obsahu spisu neplyne, že by v důsledku ukončení členství rodičů žalobce v zemědělském družstvu bylo s nimi provedeno vypořádání včetně navrácení dispozice se zemědělskými pozemky a hospodářskými budovami. Tyto právní vztahy byly potvrzeny právními předpisy platnými i v roce 1961, tj. §23 zákona č. 49/1959 Sb., podle něhož družstevníci byli povinni sdružit pozemky včetně lesních a odevzdat ostatní výrobní prostředky do společného hospodaření, přičemž hospodářské budovy, odevzdané do společného družstevního hospodaření, přešly do vlastnictví družstva (§25 cit. zákona). Právní poměry zemědělských pozemků a výrobních prostředků včetně hospodářských budov se tedy řídily předpisy zemědělskodružstevního práva a jejich právní osud byl odlišný od právního osudu obytných budov, které zůstávaly ve vlastnictví a právní dispozici vlastníka. Za této situace nebyl důvod k přikázání zemědělské půdy do užívání družstva podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb., protože zemědělská výroba byla na ní zajišťována zemědělským družstvem a vlastník s ní nemohl volně disponovat. Lze tedy dojít k závěru, že stav tísně při darování nemovitostí mohl být posuzován odlišně podle toho, jak byl vlastník tehdejšími politickými a hospodářskými poměry determinován v možnosti užívání svých nemovitostí, která se lišila podle toho, zda šlo o nemovitosti užívané zemědělskou organizací nebo nemovitosti užívané jím samým. Otázka posuzování tísně u darování zemědělských pozemků a hospodářských budov je také v řízení o vydání nemovitostí podle druhé části zákona o půdě svěřena pozemkovému úřadu, tedy správnímu orgánu, zatímco rozhodování o splnění podmínek pro přechod vlastnického práva fyzických osob podle §8 odst. 1 zákona o půdě je v pravomoci soudu, který není rozhodnutím správního orgánu o vydání jiných nemovitostí vázán."
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, prostřednictvím předsedkyně senátu 24 Cdo JUDr. E. B., odkázal na odůvodnění citovaného rozsudku a uvedl, že momenty, z nichž stěžovatel dovozoval stav tísně, se týkaly zemědělského majetku, který v kritické době podléhal zvláštnímu režimu. Vlastnictví domů obytných podléhalo jinému, a to volnějšímu režimu. Protože šlo o věc samostatnou, je třeba stav tísně při převodu těchto samostatných věcí posuzovat rovněž samostatně, z čehož dovolací soud dovozuje, že stav tísně při převodu majetku zemědělského nemusel být automaticky dán při převodu ostatního majetku, i když se tento převod uskutečnil v důsledku téže právní skutečnosti, jíž byla jedna darovací smlouva.
Vedlejší účastníci ve svém společném vyjádření v podstatě částečně zrekapitulovali své argumenty uváděné již v předchozím řízení a navrhli, aby Ústavní soud podanou stížnost zamítl.
V záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že jimi došlo k porušení jeho základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se domáhal ochrany svých ústavních práv, a to práva na spravedlivý proces se všemi jeho jednotlivými atributy, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jejich vydání předcházející. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností souzené věci dospěl na základě provedeného řízení k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za vhodné taktéž předeslat, jak již mnohokrát ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy (není běžnou třetí instancí), a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší zabývat se kontrolou rozhodnutí obecných soudů z jiného hlediska, než z hlediska ústavnosti napadeného rozhodnutí. Vyjádřeno jinak, pokud obecné soudy postupovaly v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, není místa pro ingerenci Ústavního soudu. Protože jde o jeho ustálenou rozhodovací praxi, zcela postačí na ni jako obecně přístupnou odkázat. S ohledem na uvedené není tedy možno zabývat se konkrétními body ústavní stížnosti, jak je předkládá navrhovatel, a zejména pak hodnotit důkazy. Hodnocení důkazů je plně v pravomoci obecných soudů a Ústavní soud musí plně respektovat jejich jurisdikční nezávislost, s čímž souvisí i výlučná pravomoc obecných soudů rozhodnout, ve vztahu k předmětu řízení, o způsobu a rozsahu dokazování a posléze též povinnost provedené důkazy podle zásady volného hodnocení důkazů vyhodnotit a takto zjištěný skutkový stav následně právně posoudit dle příslušných ustanovení zákona, což je projevem zásady nezávislosti obecných soudů dle čl. 82 Ústavy ČR.
Stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů a v ústavní stížnosti opakuje argumenty, se kterými se tyto zabývaly a s nimiž (sluší se dodat) se v odůvodnění svých rozhodnutí v intencích zákona řádně vypořádaly (§157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud se posuzování stavu tísně ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě týče, Ústavní soud opakovaně vyjádřil své stanovisko, dle něhož tento pojem je třeba interpretovat v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948-1989. Za stav tísně je proto třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví je omezován represivní politikou, umožňovanou nedostatkem existence právního a demokratického státu. O takový stav nejde proto v této souvislosti pouze v případě, kdy dárcův projev vůle v žádném směru nesouvisí se zmíněným politickým nátlakem, ale je adekvátní reakcí na stav jednajícího, adekvátní potud, že by jej učinil (či alespoň hypoteticky mohl svobodně z vlastní vůle učinit) bez ohledu na poměry, panující v uvedeném období (srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 85/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 4, č. 58, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1996). Výklad, jaký obecné soudy s ohledem na svá skutková zjištění v dané věci při výkladu pojmu tísně použily, je dle přesvědčení Ústavního soudu v souladu nejen se skutkovými zjištěními na základě řádného dokazování učiněnými, ale i se základními znaky tohoto pojmu, jak je shora v souladu s účelem restitučních předpisů takto extenzivně podán. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné nové skutečnosti, svědčící pro uplatněný restituční důvod podle zákona o půdě, s nimiž by se nebyly již v napadených rozhodnutích dostatečně vypořádaly obecné soudy. Tyto provedené důkazy řádně zhodnotily a náležitě reflektovaly zejména osobní situaci původních vlastníků i stěžovatele, časový sled rozhodných událostí i objektivní poměry v obci V. v době uskutečnění inkriminovaného právního úkonu. Stěžovatelovy námitky v tomto směru proto nesměřují proti porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, nýbrž v podstatě toliko proti hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, k čemuž je nutno připomenout (jak již bylo poznamenáno), že Ústavní soud důsledně respektuje v tomto směru jejich jurisdikční nezávislost.
Podstatou dalších námitek stěžovatele je tvrzení, že obecné soudy vycházejí z nesprávného právního názoru, pokud dovozují, že stav tísně při darování nemovitostí mohl být posuzován odlišně, v závislosti na tom, zda se jednalo o nemovitosti užívané zemědělskou organizací nebo nemovitosti užívané jím samým. Řečeno jinými slovy, stěžovatel namítá, je-li vůbec z objektivní povahy stavu tísně možno dovodit u téže osoby jeho existenci v relaci k různým nemovitostem. Stěžovatel se správně domnívá, že stav tísně je objektivní okolností působící na dárce, současně však Ústavní soud poukazuje na to, že tato objektivní okolnost může u téhož subjektu nejen existovat či neexistovat ve vztahu k různým věcem, nýbrž i při nastoupení tohoto stavu dosahovat různé - a tedy případně i odlišné právně relevantní - intenzity ve vztahu k různým nemovitostem v důsledku např. jejich odlišného právního režimu, předpokládaným možným či nemožným nuceným dispozicím či pouze případným dispozičním omezením (ať již daných platnou právní úpravou nebo faktickou skutkovou situací), nebo v důsledku jednání třetích osob stav tísně vyvolávajícím toliko v relaci k určitým nemovitostem, v souzené věci tvořícím komplex zemědělské usedlosti, přičemž z připojeného spisu (stejně tak patrno i z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů) vyplynula existence takových různorodých okolností ve vztahu k různým nemovitostem tvořícím inkriminovanou usedlost, tak jak byla ve svém celku darována stěžovatelem a jeho matkou československému státu. V tomto směru se Ústavní soud v daném případě ztotožňuje s citovanými závěry Nejvyššího soudu ČR, uvedenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí a konstatuje, že právní názor obecných soudů, obsažený v záhlaví ústavní stížnosti uvedených rozhodnutích, je ústavně konformní a koresponduje rovněž s dikcí příslušných ustanovení zákona o půdě. Smyslem této právní úpravy je sice náprava křivd způsobených komunistickým režimem, přičemž není pochyb o tom, že stát a jeho orgány jsou při uplatňování restitučních nároků povinny postupovat co nejdůsledněji v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Na druhé straně, pokud obecné soudy dospěly k závěru, že z důvodu absence tísně stran obytné části předmětné usedlosti (když tato byla předmětem stěžovaného řízení) nebylo možno stěžovateli přiznat jím uplatněný nárok, neshledal Ústavní soud důvod tento právní závěr s ohledem na uvedené z ústavně právního hlediska jakkoliv zpochybňovat.
Návrhu na přiznání nákladů řízení stěžovateli Ústavní soud nevyhověl. Podle §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, platí totiž zásada, že náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Odstavec 4 téhož ustanovení sice stanoví, že Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V daném případě Ústavní soud, s ohledem na okolnosti souzené věci, neshledal náležitý důvod, aby se od této obecné zásady odchýlil.
Na základě výše naznačených úvah a zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo zasaženo do stěžovatelových základních práv daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, v důsledku čehož mu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu