ECLI:CZ:US:2002:4.US.275.01
sp. zn. IV. ÚS 275/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti S.F., zastoupeného Mgr. E.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.2.2001 č.j. 19 Co 288/2001-68, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.11.2000 č.j. 22 C 30/2000-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností doručenou dne 7.5.2001 domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.2.2001 č.j. 19 Co 288/2001-68 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.11.2000 č.j. 22 C 30/2000-50, jimiž mu byla pravomocně uložena povinnost zaplatit ZP Ministerstva vnitra České republiky částku 3 116 Kč a povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 500 Kč. Stěžovatel v návrhu tvrdí, že oba soudy jako orgány veřejné moci upřely jeho právu ochranu a porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a dále porušily čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. K porušení základních práv uvádí, že soudy nevedly v jeho věci řádný a spravedlivý soudní proces, když odmítly provést jím několikrát navržený důkaz. Konkrétně šlo o návrh na provedení šetření v místě, na němž mělo dojít ke způsobení újmy na zdraví, který okresní soud odmítl provést jako nadbytečný, a odvolací soud se k návrhu na rekonstrukci nevyjádřil. Proto považuje stěžovatel závěr krajského soudu o tom, že se mu v řízení nezdařil důkaz, kterým by prokázal, že škodu nezavinil, za nelogický ve vztahu ke skutečnosti, že mu provedení takového důkazu bylo postupem obou soudů znemožněno.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti poukazuje na §120 odst. 1 větu druhou občanského soudního řádu svěřující soudům oprávnění rozhodnout, které z navrhovaných důkazů budou provedeny. Dodává, že toto ustanovení má zabránit tomu, aby navrhováním stále nových důkazů nedocházelo k neodůvodněným průtahům v řízení. Protože z odůvodnění rozsudků vyplývá, že byl skutkový stav na základě provedených důkazů dostatečně zjištěn, provedení rekonstrukce se jevilo nadbytečným, a proto soudy návrh na provedení tohoto důkazu zamítly. Protože soud se domnívá, že nedošlo k porušení žádného ustanovení Ústavy, případně Listiny, navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud v Českých Budějovicích považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a odkazuje na právní závěry plynoucí z odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastník, ZP Ministerstva vnitra ČR, zaslal Ústavnímu soudu přípis se svým stanoviskem. Protože však není, ač byl řádně vyzván a poučen, zastoupen advokátem, Ústavní soud k obsahu přípisu nepřihlédl.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, zejména spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 22 C 30/2000 a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří problematika důkazní povinnosti a důkazního břemene ve vazbě na hmotně - právní úpravu předpokladů obecné odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku.
Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se návrhem na vydání platebního rozkazu domáhal uložení povinnosti stěžovateli zaplatit částku 3 116 Kč, neboť nesl náklady zdravotní péče související s poškozením zdraví jeho pojištěnce, které způsobil stěžovatel. Protože stěžovatel tuto částku neuhradil dobrovolně, domáhal se vedlejší účastník jejího přiznání soudní cestou. Okresní soud v Českých Budějovicích požadovaný platební rozkaz vydal a stěžovatel proti němu podal odpor. Po provedeném dokazování Okresní soud v Českých Budějovicích vydal dne 28.11.2000 rozsudek č.j. 22 C 30/2000-50, kterým návrhu vedlejšího účastníka v plném rozsahu vyhověl. Soud shledal, že byla způsobena újma na zdraví, a to stěžovatelem, zjistil rozsah škody vzniklé vedlejšímu účastníkovi, a proto návrhu v plném rozsahu vyhověl. V odůvodnění také uvedl, že zvažoval i možnost provedení rekonstrukce na místě samém, těžko by se zjistily jiné skutečnosti než byly uváděny ze strany svědků na jedné straně a ve výpovědi odpůrce na druhé straně, kdy soud nepochybuje o prostorových možnostech zmíněného automobilu i o způsobu zranění, ke kterému u poškozené došlo, a proto od rekonstrukce upustil. K tomu Ústavní soud dodává, že stěžovatel návrh na provedení rekonstrukce nepředložil, pouze v závěrečné řeči v průběhu jednání dne 28.11.2000 uvedl, že "v průběhu celého řízení, ať už při vyšetřování Policie i soudního, nebyla provedena rekonstrukce, která by vše jasně prokázala" (č.l. 48). Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž kromě jiného, navrhl provedení důkazu rekonstrukcí děje, při jednání uskutečněném dne 12.2.2001 prostřednictvím právního zástupce navrhl, aby odvolací soud zvážil provedení důkazů rekonstrukcí (č.l. 65). Odvolací soud rozsudkem ze dne 12.2.2001, č.j. 19 Co 288/2001-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy, které byly v průběhu řízení účastníky navrhovány, řádně je zhodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech.
Ohledně právního hodnocení Ústavní soud konstatuje, že vedlejší účastník se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody, která mu vznikla zaplacením zdravotní péče poskytnuté poškozené. Tento nárok je založen v ustanovení §55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, podle něhož má příslušná zdravotní pojišťovna právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění. Jde o jednu ze skutkových podstat podřaditelných pod obecnou odpovědnost za škodu regulovanou v §420 občanského zákoníku. Je všeobecně známo, že tato obecná odpovědnost za škodu je založena na principu předpokládaného zavinění, což znamená, že důkazní břemeno ohledně existence protiprávního úkonu, újmy a příčinné souvislosti tíží poškozeného, a je na škůdci, aby se vyvinil. Pokud se mu důkaz o tom, že škodu nezavinil, nezdaří, nese nepříznivé následky spojené s neunesením důkazního břemene. Z listin předložených stěžovatelem je evidentní, že nerespektuje rozdíl mezi objektivními a subjektivními předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, když namítá, že mu bylo znemožněno provedení důkazu o tom, že škodu nezavinil. Navrhovaný důkaz rekonstrukce děje totiž nemířil k vyvinění, ale k vyvrácení jeho protiprávního úkonu. V průběhu řízení však soudy provedly řadu důkazů, které byly dostačující k formulaci závěru, že stěžovatel protiprávní úkon způsobil, taktéž zjistil výši újmy a příčinnou souvislost (viz zejména část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na č.l. 54). Do tohoto kontextu také zapadá jeho úvaha o tom, proč upustil od rekonstrukce. Za daného stavu věci bylo proto na stěžovateli, aby navrhl takové důkazy, které by směřovaly k jeho vyvinění, tj. k absenci relevantního vnitřního psychického vztahu škůdce k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k výsledku tohoto jednání. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nenavrhl jediný důkaz v tomto směru, a proto se uplatnila konstrukce vyvratitelné domněnky existujícího zavinění.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29.července 2002
JUDr. Eva Zarembová
předseda senátu Ústavního soudu