ECLI:CZ:US:2002:4.US.277.01
sp. zn. IV. ÚS 277/01
Usnesení
IV. ÚS 277/01
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2002 ve věci ústavní stížnosti A.P., zastoupené JUDr. M.H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2001, čj. 14 Co 21/2001-97, a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 5. 1. 2001, čj. 1 D 585/99-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 90 větě první Ústavy ČR, čl. 11 odst. 1, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a to zejména v tom směru, že nebylo zohledněno, že věcné břemeno k předmětným nemovitostem zřídil její manžel ve své závěti, a domáhá se proto z těchto, jakož i dalších, důvodů zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 1 D 585/99 Okresního soudu ve Vsetíně Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 9. 5. 2000, čj. 1 D 585/99-78, byla mimo jiné, a to pod bodem III výroku, schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle které pozůstalý syn V.P. převezme majetek v uvedeném výroku blíže označený s tím, že zřizuje stěžovatelce právo doživotního a bezplatného bydlení a užívání domu s pozemky a v rozsahu blíže uvedenými pod bodem b) usnesení. Stěžovatelka byla v tomto usnesení poučena o přípustnosti odvolání, nicméně prostřednictvím svého právního zástupce podala pouze návrh na vydání opravného usnesení, v němž by bylo zohledněno, že věcné břemeno vzniklo v daném případě na základě závěti, nikoli dohodou dědiců, a to v rozsahu odpovídajícím textu závěti. Okresní soud ve Vsetíně rozhodl již citovaným usnesením tak, že návrh stěžovatelky na vydání opravného usnesení zamítl. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením tak, že usnesení okresního soudu potvrdil, když v důvodech svého rozhodnutí poukázal zejména na tu skutečnost, že pokud stěžovatelka s usnesením o schválení dědické dohody nesouhlasila, měla možnost využít řádného opravného prostředku, totiž odvolání, sledovaného účelu však nemůže dosáhnout cestou vydání opravného usnesení, neboť zde chybí podmínky uvedené v ustanovení §164 o. s. ř.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. O tento případ nepřípustnosti ústavní stížnosti jde i v projednávané věci, neboť, jak ostatně již konstatoval krajský soud, stěžovatelka měla proti usnesení okresního soudu z 9. 5. 2000 možnost podat odvolání, a tím posunout věc do roviny přístupné věcnému projednání, nicméně toto neučinila. Na tento nedostatek ostatně upozornil i Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení z 28. 12. 2001, čj. 21 Cdo 871/2001-110, odmítajícím dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost, když konstatoval, že usnesení, která v projednávané věci byla stěžovatelkou napadena, nelze považovat za usnesení, kterým by soud rozhodoval ve věci samé.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. února 2002 JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj